Budoucnost. Co bude dál? | coffee talks #1

budoucnost
Info: Když jsem tenhle článek začala psát, tak jsem ještě netušila, že mě napadne brilantní myšlenka udělat nový formát článků. Bude nést název Coffee Talks. Jak jistě víte, já miluju kafe a v kavárnách trávím spoustu času. Proto budu psát tyto články po kavárnách. Budou to takové myšlenky, kterými se zrovna zaobírám. 🙂 Tentokrát na téma budoucnost.
PS: Udělejte si taky kafe! 🙂
PS2: Článek bude vždy doplněn o fotky z kaváren, které jsem navštívila za poslední dobu. ♥

Není nic lepšího než kavárna, kam chodíte tak často, že už vás znají. Ví, co máte rádi a ptají se: “Jako obvykle?” Je fakt, že jsem takový ten typ člověka, který si nedává pokaždé něco jiného a volí klasiku. Ta moje se skládá z capuccina a citronové limči. Tu nejlepší limču jsem zatím měla v Lunch Baru, kde se momentálně nacházím. A jelikož mi dochází inspirace, tak píšu tenhle článek. První o mých pocitech a o tom, co se vlastně děje v mém mrňavém životě. Trochu změna, nemyslíte? Většinou si vás držím od těla, ale tentokrát máte možnost nakouknout do mého soukromí.

Zrovna mě napadl další důvod, proč je dobré odříct brčko, když pomineme myšlenku bezodpadovosti. Protože jsem se právě chtěla napít a měla jsem v něm včelu. Díky bohu jsem to tušila a stihla odlepit své rty dřív, než mě stačila bodnout. 😀
Domi, Göteborgbudoucnost

Minulý semestr se stala má noční můra skutečností. Do třídy nakráčela obávaná docentka, jejíž jméno nebudu zmiňovat. Započal horor. Pojmenuju ho Syntax. Předmět, díky kterému nejde většina lidí ke státnicím. Předmět, jehož údělem je ničit sny a cílé nebohých studentů. Předmět, který zničí i poslední zbytky nervů i těch nejotrlejších. Já jsem se kvůli tomu stresovala celý minulý semestr a včera moje noční můra skončila. Konečně.

Brala jsem to tak, že když se mi nějakým zázrakem podaří udělat z něj zkoušku, jsem v podstatě bakalář. A tak, když se mi včera přestal hroutit život pod rukama a já si odnesla po třech hodinách čekání a hodině v kabinetě trojku, jsem začala myslet na budoucnost. Párkrát se mi o ní můj mozek už zmínil. Napovídal mi něco v tom smyslu, že by bylo fajn začít uvažovat nad tím, co bych po škole chtěla eventuálně dělat. Vždycky jsem ho jen odbila tím, že je na to čas. A ten se teď krátí…

Mám strach. Na vejšku jsem nešla proto, že bych měla ráda školu. Nešla jsem na ní proto, že chci mít před jménem titul, který stejně nebudu používat. Už na střední mě škola vážně nebavila. Jenže představa, že bych hned po maturitě šla do práce? Co bych mohla dělat z ekonomického lycea? Sedět v kanclíku a být účetní, administrativní pracovnice, sekretářka… Vážně jsem si nedokázala představit samu sebe takhle. Teda počkat. Dokázala. Viděla jsem sebe smutnou a ztrápenou, jak se každý den mrtvolně potácím do práce a těším se, až budu moct jít po osmi hodinách utrpení domů, kde se vyspím a druhý den tam budu muset znova.

Café Gråmunken, Stockholmbudoucnost

Zastávám názor, že práce je natolik důležitým aspektem života, že by měla člověka bavit. Proto jsem měla jediný důvod jít studovat dál. Chtěla jsem pracovat někde, kde mě to bude bavit a naplňovat a kam se budu těšit. Bohužel lidí, kteří chtějí dělat stejnou práci, je tolik, že mít alespoň nějaké minimální vzdělání v oboru bude jen a jen výhodou.

A tak teď sedím a přemýšlím. Původní plán byl, že po škole pojedu na tři měsíce do Chorvatska. Nasbírám zkušenosti, naučím se trochu lépe komunikovat v angličtině a třeba i v chorvatštině. ALE! Chyba. Pokud člověk v červnu ukončí studium na vysoké, do srpna se musí ohlásit na pracovní úřad. Takže by to vypadalo nějak takhle:

Hned po státnicích (pořád beru jen tu možnost, že budou úspěšné) bych odjela. Byla bych tam do konce července. Přijela bych zpátky, ohlásila se na pracáku a pak bych zase odjela a vrátila se třeba v září a pak si našla práci. Takže by se všechno mnohonásobně prodražilo. Nehledě na to, že po vás pracák chce, abyste chodili na různé kurzy. Třeba na kurz jak si vytvořit životopis. Promiňte, ale za prvé tohle zvládne v dnešní době opravdu každý, kdo o práci fakt stojí a za druhé na střední i na vysoké jsem tohle dělala tolikrát, že dokážu svůj životopis napsat během dvou minut.

Wayne’s Coffee, Jönköping
budoucnost

Takže můj plán byl bezcitně zadupán. Díky systéme. Teď mám v hlavě jen strach z toho, co bude. Dostuduju v řádném termínu? Najdu si práci? Budu schopná se uživit? Budu mít ještě někdy možnost odcestovat na delší dobu? Uvidíme, co mi život přinese. Ale jestli je celá dospělost o tom, že budu mít strach, tak nechápu, proč jsem se na ní těšila. Je to tu nějak divně zařízené. Možná to teda přijde jen mně. Tak se ptám i vás. Kde se vidíte po škole? Máte strach z budoucnosti?

Zdroj fotek: vlastní galerie