7 věcí, které mě naučila práce v obchodě

fashion, coffee, and shopping image
Je to tak. I slavné blogerky musí pracovat. Ne, dělám si srandu. Samozřejmě. Mám už pár měsíců brigádu v jednom celkem známém obchodě. Bohužel je docela levný, a ten náš ještě k tomu umístěný v ne moc dobré částí města. Tudíž nám tam chodí docela dost nepřizpůsobivých. Divili byste se, ale ti nejhorší zákazníci nepatří mezi ně. Tak se usaďte, dejte si čaj nebo kávu a ponořte se do mých historek, které vás třeba i pobaví nebo se v nich nedejbože sami najdete.
1. Asertivnímu chování
Jen málokdy přijde zrovna k nám slušný člověk, jdoucí si za těžce vydělané peníze nakoupit. Jednoho dne se tak stalo. Přišly dvě seriozně vypadající paní, vesele štěbetající o své vnučce. K pokladně jsem je přišla obsloužit s úsměvem. Kupovaly si nějaké oblečení pro malou a horu svíček ve slevě. „Musím vyndavat všechno z vozíku nebo si to naklikáte podle počtu?“ řekla mi hned na úvod jedna z nich. „Bohužel budete muset nákup vyndat celý, jelikož to musím namarkovat zvlášť.“ Mezitím se přidala do hovoru druhá z žen „Počkej to musíš jako všechno vyndavat, jo? Slečno, proč to musí vyndavat?“ Na to jsem opět odpověděla, že to zkrátka nejde a kor, když jsou některé z věcí ve slevě, kdy musím tu slevu naklikat do pokladny a pak sejmout kód. Co osud nechtěl, na jedné ze svíček byl kód přelepený a já měla shodou okolností v ruce svíčku se stejným číslem, tak jsem to sejmula dvakrát. „Aha! Vidíte, takže to jde! Teď jste mohla sejmout obě dvě,“ rýpla si arogantně jedna z nich. „Tak si sem pojďte stoupnout za mě, ne?“ odpověděla jsem už lehce nakvašeně. „Ale prosím vás,“ řekla žena medově „vždyť já jsem vás nechtěla naštvat, jen vám ulehčit práci. Já vím, že tu jsou hrozně pracovní podmínky.“ Už jsem nic neříkala, protože jsem měla co dělat, abych jí neposlala s takovejma kecama do… vy už víte kam. „Příště trošku optimismu, ne?“ neodpustily si při odchodu a já si jen vzpomněla na to, jak jsem je šla obsloužit s úsměvem a teď mám co dělat, abych je z krámu nevykopala.
2. Odezírání ze rtů
Hluk z venku, zapnuté ventilátory, občas i vysavač a do toho krám plný upovídaných lidí nebo vřískajících dětí. Opravdu nejsem superman ani nemám rozšířený frekvenční rozsah zvuku, který slyším. Pokud tedy někdo přijde a začne na mě šeptat, tak ho neslyším – logicky. Naštěstí už jsem se přestala namáhat s neustálým „Prosím?“ „Ještě jednou.“ a „Cože?“ a naučila jsem se ty nejzákladnější fráze odezírat „Mute plat ku?“ znamená třeba „Můžete mi prodat tašku?“
3. Porušování pravidel
A u tašek ještě zůstanu. Bez nákupu tašky prodávat nesmíme. Stojí jen dvě koruny a nemusí se markovat. Tím pádem si pracovník kdykoliv během dne může otevřít kasu a to není povoleno. Takže se počet prodaných tašek bez nákupu (to znamená, že se někoho zeptáte, jestli chce tašku a on vám většinou razantně odpoví, že ne, ale po namarkování a zaplacení si vzpomene, že by o tu tašku stál) eviduje. Každopádně je podezřelé, když jich prodáte v ten den samostatně moc. Většinou se mi tahle věc s dokupem tašky stane párkrát do týdne. Pak jsou tu ale vetešnící nebo jak jinak mám tyhle lidi nazvat, kteří přijdou do obchodu jen a pouze pro tašku. Proč? To netuším. Samozřejmě jim řeknu, že jim tašku bez nákupu prodat zkrátka nesmím. „Proč jako? To snad není pravda!“ jednou mi ženská řekla, že si z ní snad dělám prdel. Když vidím, že „zákazník“ začne vypadat agresivně jako žena, které ukážete čokoládu a potom jí někam schováte a ona ji pak nemůže najít, tak tu tašku prodám a tím pádem porušuji jedno z hlavních pravidel. Pořád je to ale lepší, než se bát o holý život.
4. Vymýšlení odpovědí
„Dobrý den, máte lepidlo na stropnice?“ a jelikož absolutně netuším, co jsou stropnice, a hádám, že v obchodě, kde se prodává zejména oblečení asi oddělení pro kutily nemáme, odpovím tedy: „Ne, bohužel, ale možná vedle v Rossmannu.“ ať si tam taky užijou nějakou tu srandu. 😀
5. Čtení myšlenek
Hodně by mě zajímalo, jak dobrých 95 % lidí, našich zákazníků, kteří chtějí platit kartou, přišlo na to, že ji stačí žmoulat celou dobu pod pultem a pak ji přiložit k terminálu. Nemusí to tedy hlásit předem, ale sakra! Já úplně nesnáším, když dojde na placení a ten člověk to tam přikládá a různě se u toho nakrucuje, něco si pro sebe naštvaně žbrblá a diví se, že to nejde. Ono se mi to totiž musí říct a já to tam musím naklikat. Ještě víc mě rozčiluje, když teprve částku zadávám a někdo už tam tu kartu mermomocí dává. To nikdo nechápe, že musí své velectěné přání vyslovit a pak jako v každém jiném krámě počkat na vyzvání? 🙁
6. Nedýchat
Tento bod jsem si nemohla odpustit. V obchodním řetězci, kde brigádničím, nemáme klimatizaci. Takže pokud je venku dvacet stupňů, uvnitř je pět a dvacet, pokud třicet, tak pět a třicet… Tím pádem to byl v těch tropických vedrech celkem hukot. Tak a teď to přijde… Proč sakra lidi nepoužijou alespoň jednou za den cokoliv, co voní? Třeba parfém, deodorant nebo antiperspirant. Vystačila bych si i s lehkým závanem vůně do auta. Ale to ne. To radši přijde nějakej smraďoch a pak něco padesátkrát chce a ještě opruzuje u pokladny nejmíň deset minut. To jsem pak celá rudá z toho, jak doslova a bez nadsázky zadržuju dech, protože udušení tímto způsobem, mi přijde mnohem lepší než se udusit smrady.
7. Že zákazník vždycky nemá pravdu
Ale vtip je teda v tom, že se mu to nesmí říct.

Doufám, že se vám článek líbil. Některé věci berte prosím s rezervou… Nebo ne? 🙂

Zdroj obrázku: weheartit.com

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *