Strašák krycí jméno MHD

pink, bus, and pastel image

Za ty léta mám s městskou hromadnou dopravou nespočet strašných zážitků. Tak jsem se díky svému poslednímu rozhodla napsat článek. Věci, které zde uvádím, se mi opravdu dějí. Snad nejsem jediná a někdo z vás se v tom také najde.
Měla jsem takhle jednou sraz s kamarádkou ve městě, že si někam půjdeme posedět. Je to nedávno, v době, kdy zrovna bylo asi čtyřicet stupňů i ve stínu. Jako každý normální člověk jsem se před odjezdem osprchovala, a jelikož je mi jasné, že vůně sprchového gelu nevydrží věčně, navoněla jsem se a ještě mám u sebe v kabelce vždy pro jistotu deodorant. Pak jsem ale vlezla do autobusu. Znáte ten pocit, kdy natahujete krk k pootevřenému okénku se snižující se nadějí v očích, že ten příšerný smrad potu, nohou a nemytého masa (řekla bych lidí, ale vodsaď podsaď) přežijete?
V zimě bývá, jak je známo, občas zima. V MHD, které dosloužilo již ve třetihorách, dostává zima úplně nový rozměr. Proto, i když zimy u nás bývají mírné, nosím v kabelce vždy pro jistotu výbavu na lyže. To znamená oteplováky, péřovou bundu, tlusté ponožky a samozřejmě pět vrstev pod tím vším. V zimě totiž jezdí těchto veteránů nejvíce. Město tímto způsobem dost ušetří, protože topení v tomto dopravním prostředku nenajdete.
Naopak v létě se městu tato šetřivost ztratí v útrobách topení, které tak nějak vždy jede na plné obrátky. Samozřejmě, že když se mi podaří ulovit nějaký ten flek na sezení, povede se mi sednout vždy tam, odkud to horko vychází. Tím pádem odcházím z autobusu úplně mokrá. Potí se mi snad i pot, který ze mě kape ještě nějakou cestu potom, co opustím autobus.
Můj poslední zážitek, který zde prostě musím zmínit, jsou nové autobusy a trolejbusy. Nevím, zda je tohle všude, ale u nás udělali perfektní místo pro jednoho, které je krapet větší než normální místo, ale stále je to jen jedno místo PRO JEDNU OSOBU. Můžete si vedle dát třeba tašku a tak. Já tam sedím ráda. Nejvíce po ránu, kdy mi prostě vadí jakákoliv komunikace s okolním světem. Tak si jedu, šťastná, že autobus je poloprázdný a já si tam mohla sednout a jsem hluboce zamyšlena. Najednou nastoupí babka.

Babka (ještě k tomu s batohem): „Slečno, mohu si přisednout?“
Já (na sobě obrovskou kabelku a vedle sebe igelitku): „Pustím vás sem.“ (ale neodpustila jsem si okaté rozhlédnutí po tom poloprázdném autobusu)
Babka (zatarasí mi cestu): „Já už jsem takhle vedle sebe viděla sedět lidi a neznali se.“
Já (zvedám se): „Opravdu vás pustím, to je v poho.“
Babka (přimáčkla mě i s taškami na okno): „Ale prosím vás, vždyť se sem tak pěkně vejdem, ste hubená.“ (škoda)
Já (mlčím)
Babka (po chvíli): „Nevadí vám to?“
Já (zcela vážně): „Vadí.“

Tímto mým výrokem naše konverzace vzala za své. Asi si to chtěla zkusit, ale mně opravdu vadí, když se mě někdo dotýká půlkou těla a ještě, když mám pak na klíně až nad hlavu naskládané věci. Přemýšlela jsem, že vystoupím, ale pak jsem na konci autobusu zahlédla kamaráda. V životě jsem nebyla šťastnější, že ho vidím. Teď si to představte zpomaleně. Jak běžím a ty tašky vlajou za mnou a já roztahuju ruce a směju se od ucha k uchu a kamarád má nechápavej výraz.
Dejte mi vědět do komentářů, jestli vás tenhle článek pobavil nebo jste tohle už někdy zažili. Možná udělám další díl!

Obrázek: weheartit.com

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *