Budoucnost. Co bude dál? | coffee talks #1

budoucnost
Info: Když jsem tenhle článek začala psát, tak jsem ještě netušila, že mě napadne brilantní myšlenka udělat nový formát článků. Bude nést název Coffee Talks. Jak jistě víte, já miluju kafe a v kavárnách trávím spoustu času. Proto budu psát tyto články po kavárnách. Budou to takové myšlenky, kterými se zrovna zaobírám. 🙂 Tentokrát na téma budoucnost.
PS: Udělejte si taky kafe! 🙂
PS2: Článek bude vždy doplněn o fotky z kaváren, které jsem navštívila za poslední dobu. ♥

Není nic lepšího než kavárna, kam chodíte tak často, že už vás znají. Ví, co máte rádi a ptají se: “Jako obvykle?” Je fakt, že jsem takový ten typ člověka, který si nedává pokaždé něco jiného a volí klasiku. Ta moje se skládá z capuccina a citronové limči. Tu nejlepší limču jsem zatím měla v Lunch Baru, kde se momentálně nacházím. A jelikož mi dochází inspirace, tak píšu tenhle článek. První o mých pocitech a o tom, co se vlastně děje v mém mrňavém životě. Trochu změna, nemyslíte? Většinou si vás držím od těla, ale tentokrát máte možnost nakouknout do mého soukromí.

Zrovna mě napadl další důvod, proč je dobré odříct brčko, když pomineme myšlenku bezodpadovosti. Protože jsem se právě chtěla napít a měla jsem v něm včelu. Díky bohu jsem to tušila a stihla odlepit své rty dřív, než mě stačila bodnout. 😀
Domi, Göteborgbudoucnost

Minulý semestr se stala má noční můra skutečností. Do třídy nakráčela obávaná docentka, jejíž jméno nebudu zmiňovat. Započal horor. Pojmenuju ho Syntax. Předmět, díky kterému nejde většina lidí ke státnicím. Předmět, jehož údělem je ničit sny a cílé nebohých studentů. Předmět, který zničí i poslední zbytky nervů i těch nejotrlejších. Já jsem se kvůli tomu stresovala celý minulý semestr a včera moje noční můra skončila. Konečně.

Brala jsem to tak, že když se mi nějakým zázrakem podaří udělat z něj zkoušku, jsem v podstatě bakalář. A tak, když se mi včera přestal hroutit život pod rukama a já si odnesla po třech hodinách čekání a hodině v kabinetě trojku, jsem začala myslet na budoucnost. Párkrát se mi o ní můj mozek už zmínil. Napovídal mi něco v tom smyslu, že by bylo fajn začít uvažovat nad tím, co bych po škole chtěla eventuálně dělat. Vždycky jsem ho jen odbila tím, že je na to čas. A ten se teď krátí…

Mám strach. Na vejšku jsem nešla proto, že bych měla ráda školu. Nešla jsem na ní proto, že chci mít před jménem titul, který stejně nebudu používat. Už na střední mě škola vážně nebavila. Jenže představa, že bych hned po maturitě šla do práce? Co bych mohla dělat z ekonomického lycea? Sedět v kanclíku a být účetní, administrativní pracovnice, sekretářka… Vážně jsem si nedokázala představit samu sebe takhle. Teda počkat. Dokázala. Viděla jsem sebe smutnou a ztrápenou, jak se každý den mrtvolně potácím do práce a těším se, až budu moct jít po osmi hodinách utrpení domů, kde se vyspím a druhý den tam budu muset znova.

Café Gråmunken, Stockholmbudoucnost

Zastávám názor, že práce je natolik důležitým aspektem života, že by měla člověka bavit. Proto jsem měla jediný důvod jít studovat dál. Chtěla jsem pracovat někde, kde mě to bude bavit a naplňovat a kam se budu těšit. Bohužel lidí, kteří chtějí dělat stejnou práci, je tolik, že mít alespoň nějaké minimální vzdělání v oboru bude jen a jen výhodou.

A tak teď sedím a přemýšlím. Původní plán byl, že po škole pojedu na tři měsíce do Chorvatska. Nasbírám zkušenosti, naučím se trochu lépe komunikovat v angličtině a třeba i v chorvatštině. ALE! Chyba. Pokud člověk v červnu ukončí studium na vysoké, do srpna se musí ohlásit na pracovní úřad. Takže by to vypadalo nějak takhle:

Hned po státnicích (pořád beru jen tu možnost, že budou úspěšné) bych odjela. Byla bych tam do konce července. Přijela bych zpátky, ohlásila se na pracáku a pak bych zase odjela a vrátila se třeba v září a pak si našla práci. Takže by se všechno mnohonásobně prodražilo. Nehledě na to, že po vás pracák chce, abyste chodili na různé kurzy. Třeba na kurz jak si vytvořit životopis. Promiňte, ale za prvé tohle zvládne v dnešní době opravdu každý, kdo o práci fakt stojí a za druhé na střední i na vysoké jsem tohle dělala tolikrát, že dokážu svůj životopis napsat během dvou minut.

Wayne’s Coffee, Jönköping
budoucnost

Takže můj plán byl bezcitně zadupán. Díky systéme. Teď mám v hlavě jen strach z toho, co bude. Dostuduju v řádném termínu? Najdu si práci? Budu schopná se uživit? Budu mít ještě někdy možnost odcestovat na delší dobu? Uvidíme, co mi život přinese. Ale jestli je celá dospělost o tom, že budu mít strach, tak nechápu, proč jsem se na ní těšila. Je to tu nějak divně zařízené. Možná to teda přijde jen mně. Tak se ptám i vás. Kde se vidíte po škole? Máte strach z budoucnosti?

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

9 komentářů on Budoucnost. Co bude dál? | coffee talks #1

  1. Lenka
    19.9.2018 at 20:25 (3 měsíci ago)

    Pěkný článek!<3
    Já jsem ve druhém ročníku na vysoké a také už přemýšlím, co bude, až dodělám školu a doufám, že termínu, jak mám teda, ale říkám si jak ten první rok na vysoké utekl a za chvíli budu zas pryč. Můj cíl byl hlavně najít si při studiu brigádu, abych nabrala zkušenost a měla pak třeba něco v tom životopise konečně užitečného, což se mi povedlo, ale neumím si momentálně představit, že bych chodila do práce od pondělí-pátku na 8 hodin… a pak přijít domů buď unavená a nebo něco, už se třeba i teď učím, že si jdu po práci zacvičit a hlavně nesnáším stereotyp. Lituju, že jsem si neprodloužila dětství o rok pomaturitním studiem, toho fakt lituju, ale co bude, až dodělám školu? Nevím a také se toho bojím. Říkám si, že bych šla na magisterské studium a prodloužím si dva roky… no uvidím. Dospělost je vážně o strachu, i když si najdeš super práci neznamená, že v ní budeš pořád, ale co pak když tě vyhodí? Nebudeš moct platit další náklady na byt atd. Já se na dospělost nikdy netěšila a vždycky jsem byla radši dítě :D.
    (Doufám, že komentář bude smyslplnej:D)

    Odpovědět
    • Tereza Outcry
      23.9.2018 at 19:51 (3 měsíci ago)

      Je smysluplnej. 🙂 Já jsem docela ráda, že budu státnicovat letos (snad v termínu) bez prodlužování. Že jsem právě žádné pomaturitní studium neprubla. S přítelem bydlíme sami a už to chce, abych také vydělávala. 🙂 A jinak vidím, že máme uplně stejné strachy. Doufejme, že vše dopadne, tak jak má – dobře! 🙂

      Odpovědět
  2. Keiji
    20.9.2018 at 21:38 (3 měsíci ago)

    Přiznám se, že na studium moc nevěřím. Je to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla nakonec se nepřihlásit na žádnou výšku, i když jsem ten potenciál měla. Je to jen můj názor – ale přijde mi to, že tě školy schválně zdržují a zaměstnávají od vlastní tvorby, od toho, co chceš skutečně dělat. Připravují tě na práci, kdy sloužíš jinému a nemáš potom čas ani energii věnovat se vlastnímu. Pokud chceš být třeba lékař – ok, to je něco jiného, tam je znalostí třeba. Ale kolik je dneska těch oborů a odvětví? Je to šílený. Šílená doba. A my si volíme, jestli se toho šílenství zúčastníme. I když vystoupit z něj není tak úplně snadné.

    Odpovědět
    • Tereza Outcry
      23.9.2018 at 19:53 (3 měsíci ago)

      Na mém oboru jsem se naopak dostala k věcem, které bych hned po škole ani náhodou neměla možnost zkusit nebo vidět. 🙂 Takže za mě to byl dobrý krok a je to možná jen jeden z předsudků, co se vejšek týče, že člověku nic nedají. Asi to i záleží na tom, jak která. 🙂

      Odpovědět
  3. Martin Šlat
    22.9.2018 at 17:31 (3 měsíci ago)

    A co tedy bude dál? Zatím jsem to z článku nezjistil…

    Odpovědět
    • Tereza Outcry
      23.9.2018 at 19:54 (3 měsíci ago)

      Také to nebylo jeho cílem. Jak jsem psala na začátku – vždy budu v tomto formátu řešit, čím se v daném období zaobírám. Tentokrát to byla budoucnost a otázka co vlastně bude dál. Neznamená to ale, že tu napíšu, co bude dál. Je to v podstatě řečnická otázka. 🙂

      Odpovědět
  4. Klár
    22.9.2018 at 23:36 (3 měsíci ago)

    Mám strach z budoucnosti právě kvůli tomu, co výše píšeš. Jsem člověk, který má velké cíle a šíleně se bojí stereotypu. Hlavně toho, že po zbytek života budu chodit každý den do práce, která mě nebaví a v 60 se ohlédnu a bude tam jen JEN TA PRÁCE, KDE JSEM DŘELA OD RÁNA DO VEČERA, KTERÁ MĚ NEBAVILA A NIC JSEM SI NESTIHLA UŽÍT. Děsím se toho, ale pokusím se udělat všechno, co bude v mých silách, abych tak neskončila.

    Jinak skvělý formát, tohle mě baví!

    Odpovědět
    • Tereza Outcry
      23.9.2018 at 19:55 (3 měsíci ago)

      Úplně stejně to mám i já. 🙁 Nechci být nešťastná. Budeme dělat všechno dál a určitě se nám podaří najít fajn práci. 🙂 A děkuji za zpětnou vazbu. Jsem ráda, že se článek líbí. ♥

      Odpovědět
  5. Boudicca
    23.9.2018 at 22:28 (3 měsíci ago)

    Život po škole je fajn a není třeba se ho bát. Během vysoké máš dost času si uvědomit, co a jakým způsobem budeš chtít dělat. No a když se netrefíš, tak se třeba po roce posuneš na jinou pracovní pozici – není to žádné drama. Zrovna u tebe se nebojím, že by to prozření nepřišlo. 🙂 Já si teď hodně užívám, že mám konečně volné večery a víkendy. A práci jsem si vybrala takovou, aby mě aspoň trochu bavila, ale zároveň jsem z ní neodcházela domů unavená a vystresovaná.

    Co se týče léta po státnicích, ty informace máš přímo z pracáku? Zaregistrovat se můžeš jít hned po dokončení studia a pokud si budeš odvádět minimální pojistné (do státnic ho za tebe odvádí škola/stát), tak si můžeš odjet kam chceš a na jak dlouho budeš chtít. V případě delšího pobytu si zdravotko odhlásíš v ČR, budeš odvádět v zahraničí a pak si jej zase přihlásíš zpátky po příjezdu do ČR. V případě, že z Česka nebudeš vyžadovat podporu v nezaměstnanosti, tak tě pracák na žádné pohovory ani rekvalifikační kurzy hnát opravdu nebude.

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *






This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.