Hledání Aljašky aneb jak jsem našla velké možná

hledání aljašky john green

Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu!

Původně jsem měla v plánu napsat další článek o sérii knih, které jsem přečetla. Jednou z nich je i kniha Hledání Aljašky od světoznámého autora Johna Greena. Dlouho byla tahle kniha na mém NEED TO READ listu. V podstatě ani nevím proč. Zalíbil se mi název? Obálka? Autor? Od Greena jsem nic nečetla, až na povídku v knize Sněží, sněží, která byla nejslabší, ale zapadala do kontextu ostatních povídek, a to já dovedu ocenit.

Nejvíc mě asi lákal fakt, že “Greenovky” jsou bestsellery. Když jsem Aljašku začala číst, tak jsem byla lehce zklamaná. Očekávala jsem víc. Přiznám se, že jsem si přišla dost nepatřičně, protože přece jen je to o náctiletých, ale kolik bylo Malému princi? A čtou ho i dospělí. Přesto ve mně kniha vzbuzovala dojem, že je určena krapet jiné věkové kategorii. Ale co, pohodové letní čtení to je, účel tedy splnila.

Pak to přišlo. Ten boom moment, kdy se nechcete od čtení odtrhnout a hltáte každé slovo jako hladový pes zapomenuté jídlo na stole. Metafory, slovní hříčky i osobnosti postav v knize. Ten úžasný tok myšlenek. Připadala jsem si jako bych do Válečkovy party patřila taky. Nechci tu prozrazovat o čem Aljaška je a co se stane, abych někomu, kdo se na tuhle knížku teprve chystá, nezkazila prožitek. Chci jen popsat pocit, který ve mně zanechala, dokud je čerstvý.

hledání aljašky john green

Sedím ve své nejoblíbenější kavárně a zřejmě je to moje poslední kafe tady. Zavírají ji. Dočítám Aljašku tady a přesně se to hodí k nostalgické náladě, kterou mám. Tolikrát jsem tady byla za školou, naučila se tu pít Matcha Tea, naučila pít Matcha Tea kamarádky, přečetla desítky knih, hodiny se učila, prokrastinovala, randila, jen tak byla…

Všechno jednou končí. Všechno. I my. Naše existence. A ano, já vím že si to uvědomujete a uvědomuju si to i já, že jednoho dne pronesu svá poslední slova. U téhle knihy jsem si to ale UVĚDOMILA. Projela mnou vlna vibrací. A došlo mi toho tolik, co chci stihnout, za co můžu být vděčná a hlavně, že si musím vážit toho, že tu jsem, že tohle píšu, že jsem měla možnost si tohle uvědomit.

Nevím, jestli má kniha tak hlubokou myšlenku nebo ji v ní vidím jen já, ale ať je to jak chce, tohle mi dala. A vlastně teď už se ani necítím tak nepatřičně, že jsem četla příběh o partě sedmnáctiletých puberťáků. V téhle kavárně jsem seděla ve stejném věku poprvé.

In memory of Galerie Café. 

Zdroj fotek: vlastní galerie

Knihy #2 – Co jsem už přečetla

Je to už pár měsíců, co jsem psala, že jsem si dala letos předsevzetí: Víc číst. Jak už to tak bývá, tak se předsevzetí většinou nedodržují tak, jak by měla. Letos bych chtěla přečíst alespoň padesát knížek, ale jsme za druhou polovinou dubna a na mém seznamu se jich krčí sedm.

7 nejoblíbenějších knížek

Pokud vás zajímají knížky, které ulovily mé srdce….

Je pravda, že jsem některé knihy nedočetla a skončila jsem za půlkou, ale i tak si myslím, že jsem se mohla víc činit. Byla jsem dost nemocná a stejně jsem skoro nečetla. Já nevím, ale raději pod peřinou koukám na seriály a mozek pro jistotu moc nezaměstnávám (ono to v horečkách vlastně ani není moc možné a příjemné).

Každopádně i tak jsem vybrala pár knih, které stojí za zmínku (byť i v negativním slova smyslu). Pokud mě nesledujete na Instagramu a máte rádi knihy, tak to určitě napravte, jelikož i tam občas nějaká ta knižní recenzička přibude. 🙂 Třeba nedávno jsem vám psala o Hordubalovi.

Jak se stát Pařížankou

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už hrozně dlouho. Pořád jsem ji viděla u někoho vyfocenou a přišla mi šíleně super a cool. 😀 A taky, že je. Dostala jsem ji k Vánocům a hned jsem se na ní vrhla. Knížka je plná vtipných pasáží, kde si autorky dělají srandu ze sebe, Paříže a někdy i mužů. Najdete tam ale i fajn tipy, kam jít v Paříži nakupovat, na zákusek a podobně. Nejvíc se mi ale líbí fotografie, které se v knize ukrývají.

Farma zvířat

Jednou z mých nejoblíbenějších knih je 1984 od Orwella. Dlouho jsem otálela, než jsem si půjčila v knihovně další velmi opěvovanou Orwellovku Farmu zvířat. Kniha mě však docela zklamala. Nemůžu tedy říct, že by se mi vyloženě nelíbila, ale nebyl to takový boom, jako 1984. Je to možná hloupé porovnávat dvě rozdílné knihy, ale jelikož jsou od stejného autora a téma je dost podobné, tak si to holt nemůžu odpustit. 

Příběh je opravdu z prostředí farmy, kde autor pravděpodobně chtěl poukázat na to, že se lidé chovají jako zvířata. Prasata, drůbež, koně a mnoho dalších zvířátek se dostane k vedení farmy, odkud vyštípou původního lidského majitele. Jelikož jsou prasata nejchytřejší, začnou si postupně podmaňovat ostatní zvířata a jak už asi tušíte, nedopadne příběh zrovna růžově. Bohužel se mi nápad nijak zvlášť nelíbí. První část knihy byla ještě docela v pohodě, tu jsem přečetla hopem, ale postupně mé nadšení opadlo a dočetla jsem ji jen proto, že jsem doufala v nějaké zajímavé rozuzlení či zvrat, který nepřišel.

Jsem na Facebooku. 🙂

Ovšem

Kniha, která vznikla v Americe pod rukama Karla Kováře dobře známého jako Kovy. Sleduji ho už docela dlouho dobu a kamarád měl knížku doma, tak mi ji půjčil (děkuji!). Musím říct, že mě mile překvapila. Ač byla napsaná docela velkým písmem, proložena různými fotkami či poznámkami autora, tak v ní byly emoce – ukápla mi nejedna slza a smála jsem se jako už dlouho ne. Tak jak se Kovy vyjadřuje ve videích. Spontánně, upřímně a inteligentně, tak byla napsaná i kniha, ve které se člověk dozví mnohem více než jen ze sestříhaných záběrů. Smekám klobouk a doufám v pokračování. Za sebe můžu říct, že bych si klidně přečetla od Kovyho knihu, která by nebyla o jeho životě, protože má srovnané myšlenky a píše opravdu čtivě. 🙂

Hana

Uf. Co napsat. K této knize nemám slov. Po dlouhé, předlouhé době se mi kniha tak líbila, že bych si ji ráda přečetla klidně znovu. Donutila mě se zamyslet a vlastně nad ní přemýšlím i teď – skoro týden po dočtení. Mám ráda příběhy, které překvapí. Autorka píše o spoustě lidí, ale hlavní roli tu hraje Hana. V mládí to byla holka jako každá jiná. Krásná, milá, upovídaná a toužící po lásce a rodině. Osud jí do vínku tohle všechno nenadělil a stala se z ní “troska”, která nemá ráda lidi. I přes to, že Haně život naházel pod nohy nemálo klacků, tak se dokázala postarat o svou neteř a vychovat z ní skvělého člověka. Příběh vlastně končí pozitivně, i když se to na první pohled nemusí pozitivní zdát.

Černé jezero

Další krásná kniha. Poslední v mém výčtu. O přátelství dvou chlapců z odlišných světů, jejichž cesty se nakonec rozejdou, ale nikdy na své přátelství nezapomenou, ani když je každý na jiném konci světa. 

Tuhle knížku jsem ulovila v Levné knize. Zaujal mě obal. Já vím, že se kniha nesoudí podle obalu, ale já jsem už prostě taková. 🙂 Začetla jsem se do ní už v knihkupectví a nakonec jsem jí přečetla jedním dechem. Pokud máte rádi Jako zabít ptáčka, tak se po této knize poohlédněte. Myslím, že nebudete litovat. 🙂

Příště se vrhnu na další knihy. Doufám, že se vám tento formát článků líbí. A mě by moc zajímalo, jakou knihu jste naposledy četli vy. Těším se na vaše komentáře. <3

 

Zdroj fotek: vlastní galerie

7 věcí, které vás donutí číst

Je až neuvěřitelné, kolik lidí vůbec nečte. Nikdy. Ani do školy. Přitom dřív četl snad každý. Nebyli telefony, tablety a všechny tyhle internety. Jenže i v dnešní době těchto vymožeností není od věci si čas od času otevřít knihu a ponořit se do úplně jiného světa. Nechci slyšet výmluvy typu “Nemám čas,” “Nebaví mě to,” “Nepotřebuji to,” protože pokud nemáte čas, tak si ho udělejte. Klidně na záchodě. 😀 Pokud vás to nebaví, nenašli jste knihu, která by vám sedla, a to, že to nepotřebujete, o tom se ještě pobavíme.

1. Destruktivní účinky telefonů

Nevím, jak vy, ale mně se často stává, že na telefonu dělám věci, které mě už ani nebaví. Projedu Instagram, Weheartit a znovu Instagram a znovu Weheartit. Potom už mě to přestane bavit, ale pořád na telefonu jsem. Nedávno jsem jela v autobuse a měla jsem posledních pět procent baterky. Naštěstí si s sebou pořád beru knížky, takže jsem se zabavila četbou. Není od věci občas “zapomenout” mobil nabít. Hned se najde spoustu času na čtení. Ať už čekáte třeba u lékaře nebo jedete v autobuse. Využijte svůj čas k četbě, protože se vám to vrátí.

2. Kniha a pak film

Je to možná zdlouhavé číst knihu. Není to během dvou hodin, ale trvá to klidně i týdny, než knihu konečně dočtete. Zkuste si najít knihu, podle které je natočen film. Většinou je ve filmu hrozně málo věcí. Některé jsou zbytečně přibarvené, nebo je film ve finále úplně jiný. Několikrát jsem byla zklamaná, ale o to jsem měla mnohonásobnou radost z toho, že byla knížka opravdu dobrá. Nakonec zjistíte, že to není ztráta času, ale obohatí vás to, a dokonce daleko víc, než film.

3. Najděte si své čtecí místo

Sednout si doma, kde je tolik věcí, které vás mohou rozptylovat, vás od knížky snadno odradí. Proto vám radím, abyste si našli nějakou klidnou kavárnu nebo třeba čajovnu (v létě hezkou lavičku, místo v přírodě…), kde se vám bude číst rozhodně snadněji, než uprostřed televize, notebooku, mobilu…

Jsem na Instagramu. 🙂

4. Denní limit

V mém měsíčním habit trackeru mám zavedenou kolonku s denním limitem určeným pro čtení. Pokud ho splním, vybarvím si čtvereček, který mám vytvořený pro každý den. Vypadá to jako hloupost, ale opravdu to člověka donutí číst.

5. Lék na nespavost

Knížky jsou od jak živa lékem na stres. Je to činnost, při které přijdete na jiné myšlenky. Ponoříte se do nového světa, který vás do sebe díky vaší fantazii a představivosti vtáhne. Nespavost většinou plyne z přepracování či stresu. Zkuste si večer otevřít knížku a začíst se. Účinek je zaručený. 🙂

6. Slovní zásoba

Věci, které vidíme napsané si zapamatujeme mnohem rychleji, než když je slyšíme. Pokud srovnáme film a knihu, opět vede v zapamatování si nových slov kniha, protože ve filmu hovorům nevěnujeme takovou velkou pozornost jako v knihách. Překvapí vás, kolik nových slov budete znát.

7. Hledejte si informace

Na internetu bývají často informace zkreslené nebo nepravdivé. V knihách to tak není. Pokud se tedy chcete něco naučit, doporučuji si zajít do knihovny a něco si nastudovat v odborných publikacích. Je to možná zdlouhavější proces, protože na internetu napíšete pár slov do vyhledávače a vyjede vám spoustu výsledků, přesto nikde není zaručené, že se dozvíte informace pravdivé.

Čtu už od malička. Nikdo mě k tomu nemusel nutit. Vždycky jsem vyštrachala knížku od mamky v knihovničce a četla si před spaním. Teď je času méně, ale knihám jsem věrná zůstala. A co vy?

Čtete knížky?
Proč je čtete?
Máte nějakou osvědčenou radu pro “nečtenáře”?

Zdroj fotky: vlastní galerie

7 nejoblíbenějších knížek

Máme tu středu a ta znamená jen jediné – nový článek! Tentokrát jsem se rozhodla, že vám ukážu své nejoblíbenější knížky. Nečekejte žádné dlouhé recenze, protože od toho jsou tu jiní. Jsou to jen krátká povídání spíše o tom, co mě zaujalo. A jaké oblíbené knížky máte vy? 🙂
Malý Princ
Asi vás touto klasikou nepřekvapím. Malý Princ pro mě však znamená hodně. Už jako malá jsem ten příběh milovala a s postupem času se moje láska k němu jen prohloubila. Pokud se mezi vámi najde přecejen někdo, kdo knihu nezná nebo stále váhá, zda si jí přečte, tak rozhodně doporučuji neotálet. Čím víckrát si jí člověk přečte a nejlépe s rozestupy několika let, tím víc věcí mu dojde. Jako malá jsem vnímala Malého Prince jako pohádku. V pubertě jsem začala nacházet daleko hlubší myšlenky a teď jsem dokonce z pár věcí, které se mi staly i ponaučená. Jsem zvědavá, co se stane, až ji budu číst třeba ve třiceti. Už jen dodám – příběh Malého Prince, je příběh, který vás neomrzí celý život.
Zvláštní smutek citronového koláče
Směs amerického života, mezilidských vztahů, které ne vždycky jsou vystlané růžemi a nadpřirozených schopností. Rose, hlavní hrdinka knihy, si jednoho dne uvědomí, že dokáže z jídla rozpoznat pocity lidí. V knize je zaznamenáno její dětství i dospívání a problémy s touto “schopností”, kterých si prožila víc než dost.
Malý pražský erotikon
Jedna ze tří knih Patrika Hartla. Četla jsem všechny, ale tahle mě oslovila asi nejvíc. Člověk sleduje životy lidí z jedné ulice, jak se proplétají jejich vztahy a jak to všechno dopadne. Člověk se upřímně směje i pláče. Málokterý autor má takový dar. Nehledě na to, jak je všechno logicky poskládáno do sebe i co se časových úseků týče. Opravdu smekám a v tomto případě se nedivím, že jen pan Hartl tak oblíbený autor, jelikož se knížky od něj čtou samy.
Sněží, sněží
Pozor, u této knížky je povinná teplá deka, chlupaté ponožky a horký šálek čaje. Tři příběhy jak jinak, než o lásce, jež se odehrávají přesně o Vánocích v Cresmontu. Knížka vás vyloženě navnadí na Vánoční atmošku a navíc, kdo by nemiloval Greena? 🙂
1984
Knížka, která mě unesla svou genialitou. George Orwell napsal tento antiutopický román v roce 1948. Vypsal zde své představy o nedaleké budoucnosti, které se, ač ne úplně přesně, vesměs naplnily. Nežila jsem sice za totáče, ale vím, co se v té době zhruba dělo. A bohužel děje i dál. Například v Severní Koreji se se spoustou věcí, které jsou v románu 1984 popsány setkáme. Co mě ale taky na týhle knížce bavilo bylo, jak popsal některé vlastnosti lidí, se kterými se člověk setkává aniž by tu totalismus byl. Rozhodně doporučuji pokud máte před maturitou a tohle se vám objevilo v seznamu povinné četby. Nebudete litovat.
Závěť
Kdo mě sleduje delší dobu ví, že si sem tam napíšu nějakou básničku a poezie mě baví nejen po tvůrčí stránce. Občas si ráda i něco přečtu. Sama za sebe Závěť od Villona můžu označit jako jedno z nejpovedenějších děl poezie. Není to jen pár básniček, které většině lidí ani nedávají smysl, ale životní příběh člověka, který se životem protloukal více méně na dně společnosti. Opět, pokud se vám tato sbírka objeví v maturitní četbě, tak neváhejte.
Jako zabít ptáčka

Pořád jsem nechápala, co může být tak úžasného na knížce, kde je hlavním postavám do deseti let. Každopádně, kdo ji nečetl, tak to nikdy nezjistí. Proto jsem si knížku půjčila a jakmile jsem přečetla první stránku, tak jsem se nemohla odtrhnout. Příběh se odehrává v malebném městečku v Americe v období 30. let 20. století. V té době panovala rasová nerovnost. Avšak příběh se spíše zabývá tím, jak osmileté děvčátko vnímá “dospělácké” věci té doby. Je to vtipné i smutné. Ale jsem si jsitá, že vás to chytne. 🙂

Zdroj fotky: vlastní galerie