Všichni jsme divní | Coffee Talks #2

divní

Sedím v mé nově oblíbené kavárně Nádražka a usrkávám dýňové “kapůčo”. Kdo by to byl býval řekl, že začnu být na příchuti. Dobře. Zkusila jsem za svůj život asi dvě. Oříškovou a perníkovou. Každopádně jsem si v tom oblibu nenašla. Ale teď bych se mohla konkrétně po této utlouct. A tyhle změny chutí jsou i v životě, nemyslíte?

Cat Cafe, Budapešť

divný

Já si pamatuju, že když jsem byla malá, tak jsem hrozně moc chtěla všechno, co měli i ostatní děti. Jakmile měla Jarmilka ve druhé třídě Barbínu, která jezdila na koni, chtěla jsem ji mít taky. Když měla Jarmilka v páte třídě melír, už jsem žadonila doma, že chci ke kadeřnici. Když se Jarmilka v osmičce producírovala po škole v barevných podkolenkách, tak hádejte co? Druhý den už jsem si to po chodbách štrádovala v barevných fuskách.

The Donut Library, Budapešť

divný

Nebylo to opičení se. Takhle to neberte. Já jsem chtěla to, co měla Jarmilka, Jarmilka chtěla to, co měla Kamilka a Kamilka zase to, co jsem měla já. Už v té době jsme byli konzumní. Kdo neměl “bejblejda”, když frčely, jako by nebyl. Děcka si s tím hrála, povídala si o tom. Pak to bylo i s počítačovýma hrama jako třeba The Sims, pořadama v TV, oblečením… No a člověk je tvor společenský a chce se bavit o stejných tématech jako lidé okolo něj, nechce být ten divnej odstrčenej spolužák v první lavici.

The Donut Library, Budapešť

divný

 

No, jenže, já jsem přemýšlela. Teď bych asi mnohonásobně radši byla dobrovolně ta divná. Stejně jsem na základce nikdy nezapadla do kolektivu úplně. Později se mi to na chvíli podařilo na střední, ale to až ve třeťáku. Do té doby mě spolužáci ani neznali, protože jsem byla nemocná, ale o tom třeba jindy. A na vejšce je většina lidí fajn, ale bavím se se dvěma holkama a tím to, dámy a pánové, hasne.

Café Nádražka, Ústí nad Labem

divný

Kdekoli jsem dělala brigádu, tak se se mnou nikdo moc nebavil, a když už, tak jen o povrchních věcech. A já jsem po všech těhle zkušenostech zjistila, že nejde o to, co máme za věci, co nosíme na sobě ani kolik peněz je na našich kontech. I když na tom stále záleží spoustě lidem (vyrostli jsme v tom, tak se není čemu divit), tak o to ve finále nejde. Nejde o oblíbenost. Proč se bavit s někým, kdo nám za to vlastně nestojí.

Café Nádražka, Ústí nad Labem

divný

Vím, že mě lidi nebudou brát ani když si na sebe vezmu triko Gucci. To jsem jako nezjistila teď ve dva a dvaceti, už dřív. Chci tím říct, že když se vrátím zpátky na základku, tak mi záleželo na takových malichernostech, že se chytám za hlavu a chci si jí utrhnout. A bohužel se dodnes setkávám s lidmi, kterým záleží na tom, co má kdo na sobě, jaký má telefon…

Café Nádražka, Ústí nad Labem

divní

A já vlastně stejně budu ta divná holka ze základky, která se bavila s další dívnou holkou (promiň Simčo, já musela), i když jsem se div nestavěla na hlavu. Jenže teď už mi z toho neni smutno jako na té základce. Teď jsem za to ráda. Než být konzumní blbeček, který chce první poslední, aby zapadl, radši si budu chránit svůj malý okruh PRAVÝCH přátel, kteří mě berou takovou jaká jsem. Díky, že jste. Že mě chápete. A že vám nevadí, že jsem divná. Protože my jsme ve finále stejně divní všichni (akorát, že někdo si to nechce přiznat).

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

Budoucnost. Co bude dál? | coffee talks #1

budoucnost
Info: Když jsem tenhle článek začala psát, tak jsem ještě netušila, že mě napadne brilantní myšlenka udělat nový formát článků. Bude nést název Coffee Talks. Jak jistě víte, já miluju kafe a v kavárnách trávím spoustu času. Proto budu psát tyto články po kavárnách. Budou to takové myšlenky, kterými se zrovna zaobírám. 🙂 Tentokrát na téma budoucnost.
PS: Udělejte si taky kafe! 🙂
PS2: Článek bude vždy doplněn o fotky z kaváren, které jsem navštívila za poslední dobu. ♥

Není nic lepšího než kavárna, kam chodíte tak často, že už vás znají. Ví, co máte rádi a ptají se: “Jako obvykle?” Je fakt, že jsem takový ten typ člověka, který si nedává pokaždé něco jiného a volí klasiku. Ta moje se skládá z capuccina a citronové limči. Tu nejlepší limču jsem zatím měla v Lunch Baru, kde se momentálně nacházím. A jelikož mi dochází inspirace, tak píšu tenhle článek. První o mých pocitech a o tom, co se vlastně děje v mém mrňavém životě. Trochu změna, nemyslíte? Většinou si vás držím od těla, ale tentokrát máte možnost nakouknout do mého soukromí.

Zrovna mě napadl další důvod, proč je dobré odříct brčko, když pomineme myšlenku bezodpadovosti. Protože jsem se právě chtěla napít a měla jsem v něm včelu. Díky bohu jsem to tušila a stihla odlepit své rty dřív, než mě stačila bodnout. 😀
Domi, Göteborgbudoucnost

Minulý semestr se stala má noční můra skutečností. Do třídy nakráčela obávaná docentka, jejíž jméno nebudu zmiňovat. Započal horor. Pojmenuju ho Syntax. Předmět, díky kterému nejde většina lidí ke státnicím. Předmět, jehož údělem je ničit sny a cílé nebohých studentů. Předmět, který zničí i poslední zbytky nervů i těch nejotrlejších. Já jsem se kvůli tomu stresovala celý minulý semestr a včera moje noční můra skončila. Konečně.

Brala jsem to tak, že když se mi nějakým zázrakem podaří udělat z něj zkoušku, jsem v podstatě bakalář. A tak, když se mi včera přestal hroutit život pod rukama a já si odnesla po třech hodinách čekání a hodině v kabinetě trojku, jsem začala myslet na budoucnost. Párkrát se mi o ní můj mozek už zmínil. Napovídal mi něco v tom smyslu, že by bylo fajn začít uvažovat nad tím, co bych po škole chtěla eventuálně dělat. Vždycky jsem ho jen odbila tím, že je na to čas. A ten se teď krátí…

Mám strach. Na vejšku jsem nešla proto, že bych měla ráda školu. Nešla jsem na ní proto, že chci mít před jménem titul, který stejně nebudu používat. Už na střední mě škola vážně nebavila. Jenže představa, že bych hned po maturitě šla do práce? Co bych mohla dělat z ekonomického lycea? Sedět v kanclíku a být účetní, administrativní pracovnice, sekretářka… Vážně jsem si nedokázala představit samu sebe takhle. Teda počkat. Dokázala. Viděla jsem sebe smutnou a ztrápenou, jak se každý den mrtvolně potácím do práce a těším se, až budu moct jít po osmi hodinách utrpení domů, kde se vyspím a druhý den tam budu muset znova.

Café Gråmunken, Stockholmbudoucnost

Zastávám názor, že práce je natolik důležitým aspektem života, že by měla člověka bavit. Proto jsem měla jediný důvod jít studovat dál. Chtěla jsem pracovat někde, kde mě to bude bavit a naplňovat a kam se budu těšit. Bohužel lidí, kteří chtějí dělat stejnou práci, je tolik, že mít alespoň nějaké minimální vzdělání v oboru bude jen a jen výhodou.

A tak teď sedím a přemýšlím. Původní plán byl, že po škole pojedu na tři měsíce do Chorvatska. Nasbírám zkušenosti, naučím se trochu lépe komunikovat v angličtině a třeba i v chorvatštině. ALE! Chyba. Pokud člověk v červnu ukončí studium na vysoké, do srpna se musí ohlásit na pracovní úřad. Takže by to vypadalo nějak takhle:

Hned po státnicích (pořád beru jen tu možnost, že budou úspěšné) bych odjela. Byla bych tam do konce července. Přijela bych zpátky, ohlásila se na pracáku a pak bych zase odjela a vrátila se třeba v září a pak si našla práci. Takže by se všechno mnohonásobně prodražilo. Nehledě na to, že po vás pracák chce, abyste chodili na různé kurzy. Třeba na kurz jak si vytvořit životopis. Promiňte, ale za prvé tohle zvládne v dnešní době opravdu každý, kdo o práci fakt stojí a za druhé na střední i na vysoké jsem tohle dělala tolikrát, že dokážu svůj životopis napsat během dvou minut.

Wayne’s Coffee, Jönköping
budoucnost

Takže můj plán byl bezcitně zadupán. Díky systéme. Teď mám v hlavě jen strach z toho, co bude. Dostuduju v řádném termínu? Najdu si práci? Budu schopná se uživit? Budu mít ještě někdy možnost odcestovat na delší dobu? Uvidíme, co mi život přinese. Ale jestli je celá dospělost o tom, že budu mít strach, tak nechápu, proč jsem se na ní těšila. Je to tu nějak divně zařízené. Možná to teda přijde jen mně. Tak se ptám i vás. Kde se vidíte po škole? Máte strach z budoucnosti?

Zdroj fotek: vlastní galerie