🌼 SOUTĚŽ 🌼
Eko-friendly hrneček na kávu, čaj či studený nápoj, který si můžete vzít všude s sebou. 😍 Je vyroben z porcelánu a vršek je silikonový, aby vám pití udržel teplý nebo naopak studený co možná nejdéle. 😇

10 důvodů, proč miluji blogování

Přemýšlela jsem nad dalším článkem, a aby to nebylo pořád dokolečka, tak jsem chtěla něco, co tu ještě nebylo. A tak mě napadlo napsat tento článek. Říkala jsem si, že už to určitě někdo psal. Googlila jsem, a světe div se, asi jsem v Česku první. 🙂

1. Můžu si kamkoliv vzít notebook nebo bloček s tužkou a psát. Jako třeba právě teď. Píšu v autě cestou na dovolenou. Kdykoliv mě napadne myšlenka, hned ji realizuji. A to mě baví.

2. Vytvářím si tím svůj vlastní svět, kde se můžu úplně uvolnit a být prostě svá. A nic ani nikdo mi do něj nezasahuje. (myšleno v tom smyslu, že mi nikdo nemůže říkat, co mám/nemám/můžu/nemůžu psát)

3. Naučila jsem se lépe s počítačem i aplikacemi. Těch nervů, když mi nešla wi-fi, a to vždycky právě v momentě, kdy jsem psala nějaký článek. V tu chvíli jsem byla nejen blogující tvor, ale i opravář. Taky jsem se naučila lépe třeba s Wordem, což se hodí do školy. Dokonce, pro mě překvapivě, umím lépe i s Instagramem.

4. Když jsem začínala blogovat, tak jen proto, abych si ověřila, jestli se to třeba alespoň někomu bude líbit. A to je díky zpětné vazbě možné. Moc vám děkuji za ohlasy. 🙂

5. Vždycky, když přijdu na blog a zjistím, že je třeba nějaká větší aktivita v komentářích nebo větší návštěvnost, tak mám automaticky dobrou náladu.

6. Psaním blogu si člověk neskutečně utříbí myšlenky a srovná věci v hlavě.

7. To, co napíšu se dostane k cílové skupině, která na to poté může reagovat, kdežto v normálním životě, když někomu své názory říkám, nemusí jim rozumět nebo ho nemusí ani zajímat.

8. Je to skvělý odpočinek a relax. Po náročném dni není nic lepšího než se ponořit s šálkem kávy nebo čaje do světa písmenek.

9. Díky blogování jsem se seznámila se super lidmi, kteří jsou třeba naladěni na stejnou vlnu a v reálu bych nikdy neměla ani malinkou šanci je poznat, protože jsou ze všech různých koutů světa.

10. A poslední důvod je ten, že sice nejsem bezchybná, ale ten pravopis se určitě o dost zlepšil. :-DA proč milujete blogování vy?

Zdroj fotky: vlastní galerie

Jak se ztratit v Praze snadno a rychle

Já si tak libuji v sarkastických titulcích. Vždycky mám upřímnou radost, když nějaký vymyslím. Srdce mi poskočí pýchou a pak mě zavaluje vlna hřejivého pocitu po celém těle. Ach, tak málo stačí ke štěstí. A také k neštěstí! Včera jsem totiž jela do Prahy a mám pro vás skvělý návod, jak se ztratit, co nejrychleji to jen jde (a taky se následně na to najít).
1) Vezměte si mapu na informacích
První krok je nejjednodušší. Pokud jste na tom navíc podobně jako já, jistě budete mít vytištěné mapy z domova s sebou, ale k vaší smůle na nich bude vidět pouze asi okruh pěti metrů od místa, kam zrovna máte namířeno (to místo, kam jsem šla já bylo La Palais Art hotel a já jsem momentálně opravdu šťastná, že to píšu a neříkám někde veřejně, protože absolutně netuším, jak se ta první polovina čte). Na informacích vám dají mapu, na které vše roztomile označí propisovačkou, abyste se opravdu neztratili. Potom už můžete s klidem na srdci vyrazit vstříc novému dobrodružství!
2) Zatavte se pro kafe
Bez komentáře.
Počkat, poznámka.
Když jdete do kavárny, kde máte turnikety, abyste mohli jít na WC za deset korun, ALE nemáte hotovost natož nějaký drobný, tak vám obsluha dá deset korun a pak jim dáte lísteček. Hustý ne.
3) Teď můžete opravdu vyrazit
S mapou před obličejem. S příručním zavazadlem (v mém případě s papírovou taškou Marionnaud – to také nevím, jak se čte) v jedné ruce, s kafem ve druhé ruce a taky ještě s nějakou obří kabelou, která vám děsně překáží při každém kroku. Chvíli, ale fakt maličkatou chvíli si přijdete jako turisti… A pak nastane krutá realita.
4) Ztratíte se
Jsem říkala, že to bude rychlý.
Ulice na mapě jsou vyznačeny bravurně. Opravdu, beze srandy, klobouk dolů, fakt je to tam popsané moc hezky. Pak jste v tom reálném světě, kdy musíte jít ulicí tak dvacet minut, protože je to ta nejdelší ulice široko daleko a teprve tam někde na té dvacáté minutě je název ulice, ve které právě jste. Samozřejmě, že to je špatná ulice, tak se zase jako blbci musíte vrátit zpátky a jít jinou ulicí. No prostě pakárna. Ale to vám musím říct. Pokaždé, když jedu do Prahy jinam než na Václavák, Staromák a znáte to. Tak hledám ulici tak zoufale, že se pak někoho ptám, kde vlastně je, (protože ty popisky) no a vždycky jsem v ní! To mám fakt radost.
5) Když se zeptáte, většinou se i najdete
To je fakt. Buď natrefíte na nějakýho stejně ztracenýho člověka, ale zas na druhou stranu cítíte tu podporu, že v tom teda nejste úplně sami nebo na někoho, kdo se vyzná a vždycky poradí. Někdy mám ty lidi i ráda.

A jak jste na tom se ztrácením se vy?

PS: Už sledujete outcry na novém Instagramu?

Zdroj obrázku: vlastní galerie

Strašák krycí jméno MHD

pink, bus, and pastel image

Za ty léta mám s městskou hromadnou dopravou nespočet strašných zážitků. Tak jsem se díky svému poslednímu rozhodla napsat článek. Věci, které zde uvádím, se mi opravdu dějí. Snad nejsem jediná a někdo z vás se v tom také najde.
Měla jsem takhle jednou sraz s kamarádkou ve městě, že si někam půjdeme posedět. Je to nedávno, v době, kdy zrovna bylo asi čtyřicet stupňů i ve stínu. Jako každý normální člověk jsem se před odjezdem osprchovala, a jelikož je mi jasné, že vůně sprchového gelu nevydrží věčně, navoněla jsem se a ještě mám u sebe v kabelce vždy pro jistotu deodorant. Pak jsem ale vlezla do autobusu. Znáte ten pocit, kdy natahujete krk k pootevřenému okénku se snižující se nadějí v očích, že ten příšerný smrad potu, nohou a nemytého masa (řekla bych lidí, ale vodsaď podsaď) přežijete?
V zimě bývá, jak je známo, občas zima. V MHD, které dosloužilo již ve třetihorách, dostává zima úplně nový rozměr. Proto, i když zimy u nás bývají mírné, nosím v kabelce vždy pro jistotu výbavu na lyže. To znamená oteplováky, péřovou bundu, tlusté ponožky a samozřejmě pět vrstev pod tím vším. V zimě totiž jezdí těchto veteránů nejvíce. Město tímto způsobem dost ušetří, protože topení v tomto dopravním prostředku nenajdete.
Naopak v létě se městu tato šetřivost ztratí v útrobách topení, které tak nějak vždy jede na plné obrátky. Samozřejmě, že když se mi podaří ulovit nějaký ten flek na sezení, povede se mi sednout vždy tam, odkud to horko vychází. Tím pádem odcházím z autobusu úplně mokrá. Potí se mi snad i pot, který ze mě kape ještě nějakou cestu potom, co opustím autobus.
Můj poslední zážitek, který zde prostě musím zmínit, jsou nové autobusy a trolejbusy. Nevím, zda je tohle všude, ale u nás udělali perfektní místo pro jednoho, které je krapet větší než normální místo, ale stále je to jen jedno místo PRO JEDNU OSOBU. Můžete si vedle dát třeba tašku a tak. Já tam sedím ráda. Nejvíce po ránu, kdy mi prostě vadí jakákoliv komunikace s okolním světem. Tak si jedu, šťastná, že autobus je poloprázdný a já si tam mohla sednout a jsem hluboce zamyšlena. Najednou nastoupí babka.

Babka (ještě k tomu s batohem): “Slečno, mohu si přisednout?”
Já (na sobě obrovskou kabelku a vedle sebe igelitku): “Pustím vás sem.” (ale neodpustila jsem si okaté rozhlédnutí po tom poloprázdném autobusu)
Babka (zatarasí mi cestu): “Já už jsem takhle vedle sebe viděla sedět lidi a neznali se.”
Já (zvedám se): “Opravdu vás pustím, to je v poho.”
Babka (přimáčkla mě i s taškami na okno): “Ale prosím vás, vždyť se sem tak pěkně vejdem, ste hubená.” (škoda)
Já (mlčím)
Babka (po chvíli): “Nevadí vám to?”
Já (zcela vážně): “Vadí.”

Tímto mým výrokem naše konverzace vzala za své. Asi si to chtěla zkusit, ale mně opravdu vadí, když se mě někdo dotýká půlkou těla a ještě, když mám pak na klíně až nad hlavu naskládané věci. Přemýšlela jsem, že vystoupím, ale pak jsem na konci autobusu zahlédla kamaráda. V životě jsem nebyla šťastnější, že ho vidím. Teď si to představte zpomaleně. Jak běžím a ty tašky vlajou za mnou a já roztahuju ruce a směju se od ucha k uchu a kamarád má nechápavej výraz.
Dejte mi vědět do komentářů, jestli vás tenhle článek pobavil nebo jste tohle už někdy zažili. Možná udělám další díl!

Obrázek: weheartit.com

Jak mě přechytračila moje čivava

Můj pes je samé překvapení. Mám čivavu a jsou jí dva. Dostali jsme jí na Vánoce a řeknu vám, že větší srandu si neužijete asi s žádným jiným tvorem.
Zrůstově je dost malá a tak se občas stane, že se vám připlete do cesty a občas do ní i, ač omylem, nemilosrdně kopnete. Taky má ráda sluníčko, takže, když doma vyhlásíme celobytové pátrání, často se nám stane, že ji najdeme v nějakém osamělém proužku slunce, kde je rozvalená a opaluje se.
To jsem takhle jednou byla sama doma. Někam jsem se chystala a jako obvykle jsem měla skluz. Běžela jsem do pokoje pro svá zkrášlovadla, když jsem najednou zakopla o psa. Zrovna jsem se trefila do jediného paprsku, který dopadal na můj mikro kobereček v pokoji, a kde byla Jessinka (moje čivava) pohodlně rozvalená a nasávala energii a vitamín D. Už jí chyběly jen sluneční brýle, lehátko a koktejl s ozdobným brčkem. Koukala na mě dotčeným pohledem, a tak jsem jí jako omluvu a zároveň kompenzaci dala mls. Ty ona ráda. Nejraději by je dostávala místo granulí. Hrozba, že se tímto mým neomaleným chováním zpřetrhají naše vztahy, byla zažehnána. V klidu jsem se mohla vypravit a s drobným zpožděním jsem dorazila včas na místo, kde jsem měla už dvě hodiny být.
Další den se mi stalo totéž. Už jsem si teda do hlavy vtloukala, že musím dávat pozor při svých urputných náletech na dekorativní kosmetiku, abych toho nebohého pejska navždycky nezmrzačila, ale po odevzdání dobrůtky, která skončila v Jessinčině útrobách mrknutím oka se na to mé faux pas zapomnělo (alespoň z její strany).

Tyhle dva dny to bylo poprvé, co jsem se takovýchto prohřešků dopustila. Jenže se mi to začínalo stávat častěji. Šla jsem si rázným krokem pro něco do ledničky a pes mi vběhl do cesty. Máme plovoucí podlahu, tak se elegantně sklouzl. Tentokrát nenásledoval dotčený pohled, ale urputné skákání po mých nohách a dožadování se zaslouženého bolestného, které jsem s ochotou odevzdala. Opět jsem si nadávala, jak jsem nezodpovědná a po nahromadění náruče jídlem se odebrala do svého pokoje. Opět mi do cesty vběhl pes, jehož jsem opět nezaregistrovala, opět jsem ho nakopla a opět se dožadoval své pochoutky. To jsem tak blbá? Nebo slepá? Říkala jsem si. Pes mi však vbíhal do cesty při každé mé výpravě mimo pokoj. Najednou mi to bylo jasné. Proč by se měla Jessinka snažit dělat všechny povely, které umí, aby dostala odměnu, když teď jí dostane za projížďku po plovoučce! Hajzlik jeden vychytralej.

Zdroj fotky: vlastní galerie

Testování na zvířatech. Že není aktuální? To byste se divili

Problém s testováním na zvířatech je stále mezi námi. Rozdíl v tom, co bylo a co je nyní, je ten, že kosmetické značky umí skvěle zatloukat. Pokud si však projedete internet, strávíte několik hodin (dní) sondováním a také obepisováním různých značek, tak jako já, přijdete na to, že testování je bohužel stále “v kurzu”.
Proč jsem se vlastně rozhodla bojovat proti testování
V létě jsem se začala zajímat o alternativní kosmetiku. Jakožto studentka nemám příliš velký příjem, a navíc v kosmetických přípravcích je tolik chemie, že pokud bychom dělali rozbor jednoho jediného šamponu, zestárneme o několik desítek let (pokud se vůbec dožijeme finále). Proto jsem si říkala, že by nebylo od věci zkusit i něco jiného. Začala jsem tedy u kokosového oleje, pak jsem se porozhlédla i po přírodních šamponech a u Ježíška jsem si objednala růžovou vodu. Jenže když se o něco takového začnete zajímat, tak vám dojde, že můžete dělat i něco víc.
Jako malá holka jsem se dost o kauzu s testováním na zvířatech zajímala. Proto mě to asi i napadlo nyní. Projela jsem některé stránky, dokonce jsem zjistila, že ty, které existovaly třeba před deseti lety, jsou stále funkční, a že se problém akorát tak zametl pod koberec. Nebo si myslíte, že vám Televizní noviny, které jsou na Nově, přinesou šokující odhalení testovacích ústavů, když každá druhá reklama je právě na testované produkty? Z čeho by pak televize žila, že? A od toho jsme tu my. Blogeři, youtubeři, zkrátka na nikom závislí zprostředkovatelé veselých i těch méně povzbudivých zpráv.
Jak poznáte, že je kosmetika testovaná
Pokud se podíváte na internet, tak na většině stránek kosmetických značek (MAC, Maybelline…) najdete, že jejich výrobky nejsou testovány. Výrobky možná, ale složky oněch zmiňovaných produktů nikoliv. Pokud by nebyly výrobky ani jejich složky testovány, tak by ve většině případů obdržela značka certifikát (Humánní kosmetický standard, dále HCS) a mohla na své produkty umisťovat králíčka, který dokazuje to, že daná kosmetická značka prošla opravdu několikaletým pečlivým průzkumem. Ale pozor, jsou i značky, které tento certifikát nemají, a testované nejsou, ale o těch až později.
Dále tu jsou značky, které u nás prodávají výhradně netestované produkty, jelikož to je v Evropě (sláva bohu, ale nevěřte všemu, co si kde přečtete) zakázané. Kamenem úrazu je to, že své výrobky prodávají na čínském trhu, kde je naopak pravidlem výrobky i jejich složky testovat. Příkladem je třeba Yves Rocher. Myslím si, že podporovat tyto značky
nemá cenu. Podrývají svou filozofii a nemyslí své záměry zcela upřímně.
Jak poznáte, že kosmetika není testovaná
Jak už jsem říkala, tak existuje certifikát, který dokazuje to, že daná značka netestuje ani své výrobky ani jejich složky a ani nevyváží výrobky tam, kde je testování povinné. Pak jsou ty výjimky, které také nejsou testované, ale certifikát nemají. Jednou z nich je pečující kosmetika LUSH, která je známá tím, že aktivně bojuje proti testování na zvířatech. Má dokonce daleko striktnější pravidla, než HCS.
Mezi tyto značky spadá dle mého názoru i Gabriella Salvete, která je nyní v řízení o HCS. Zatím tedy ještě certifikát nemá, ale už o něj zažádala a myslím, že časem se bude pyšnit králíčkem na každém svém produktu i tato značka, kterou mám mimochodem velmi v oblibě. K těmto značkám bych ještě přiřadila Essence, ale to je na uvážení každého z vás, jestli se rozhodnete tuto značku podporovat. Certifikát nemá, ale všude jsem se dočetla, že opravdu ani produkty a ani použité složky netestuje.
Jak začít s netestovanou kosmetikou
Rozhodně se nejprve podívejte na tyto (http://www.netestovanonazviratech.cz/seznam-znacek-s-hcs-hhps-dostupnych-v-cr.htm) stránky, kde jsou vypsány všechny kosmetické značky, jež jsou netestované na zvířatech (mají certifikát HCS). Díky tomu budete v obraze a zjsitíte, že taková značka Marks&Spencer své výrobky netestuje, což by mě samotnou tedy nenapadlo.
Určitě nevyhazujte veškerou nakoupenou kosmetiku, kterou doma máte. Už ste jednou svou koupí tyto značky podpořili, tak si produkty v klidu vypotřebujte a postupně si dokupujte ty netestované.
Jak je to s pastami, pracími prášky apod.
Pokud jste zvídaví, tak jako já, jistě vás napadlo, jak je to s mýdly, pracími prášky nebo třeba zubními pastami. U mýdel je to jednoduché, protože je dost značek, které produkují i mýdla (LUSH, Marks&Spencer…), stačí jen pátrat v těch správných regálech. Co se týče těch ostatních výrobků, tak s tím je to těžší. Dají se objednat přes internet nebo si je můžete doma vyrobit. Každopádně tyto produkty mají také svůj certifikát.
Snad vám byl článek přínosem, a vy, kteří používáte testovanou kosmetiku, změníte názor. Budu ráda za jakékoliv vaše ohlasy.
Zdroj obrázků: weheartit.com

Co řeší student vysoké školy?

Je to tu. Opět zasedám do učebny, abych se naučila něco nového a díky tomu (ha ha ha) úspešně zakončila své vysokoškolské studium. Co je ale za oponou toho bouřlivého studentského života plného večírků a probdělých nocí, o kterém si spoustu lidí nechává zdát? To vám mileráda prozradím! Usaďte se a ponořte své nosy do řádek tohoto článku. Tajemství životů študáků vám budou již za malou chvíli odhalena. 😀

Rozvrh
První věc, kterou vysokoškoláci většinou řeší je rozvrh. Jo, většinou je dost na prd. Buď se vám kryjí termíny, máte dlouhé pauzy mezi hodinami nebo ani chvíli volna na brigády. Neexistuje nikdo, kdo by byl s rozvrhem spokojen. Naštěstí se dá zvyknout na všechno. 🙂
Co máme za hodinu a kde to je?
Přesně tohle jsou dvě nejčastější otázky zoufalých studentů snažících se tak nějak zapadnout do chodu školního roku – semestru. Nekonečné brouzdání stránkami s rozvrhy, složité vyhledávání učeben, a naprosto nepředstavitelné je si všechno tohle zapamatovat a to rovnou dvakrát do roka. Jenže nakonec stejně opět přijde odněkud zezadu otázka “Co vůbec teď máme?” (následuje odpověď) “A kde že to je?”
Peníze
Někdo patří k těm šťastlivcům, kteří nemusí chodit na brigády, jelikož jejich kapesné a případně i stipendium pokryje veškeré náklady. Pak jsou tu ti méně šťastní, kteří ne, a ne najít brigádu v souladu s rozvrhem. No, a nakonec jsou tu ti, kteří pracují, ale stále jim nestačí poplatit veškeré závazky. Nehledě na to, že valná většina studentů dojíždí a v tom (co se financí týče)horším případě i bydlí mimo své trvalé bydliště po dobu školního roku. K tomu si člověk připočte jídlo, oblečení a večery plné zábavy doprovázené už ne tak zábavnými rány (sem tam i celými dny) a je vymalováno. Neustálý problém studentů jsou tudíž peníze. Řešení této zdánlivě bezvýchodné situace naleznete TADY. 🙂
Čas
S brigádami, školou, školními povinnostmi jako jsou například eseje a prezentace, občasným potkáváním se s rodinou a přáteli už člověku moc času pro sebe a své koníčky nezbývá. Takže tu nastává velké dilema… Jít do práce a mít peníze na všechno, co člověk potřebuje anebo nejít do práce a místo toho jít ven s přáteli či někam na výlet a o peníze přijít. Nebo nejít do školy a jít třeba na výlet a raději jít do práce, aby člověk na ty výlety měl. Vždycky si člověk vybere raději tu druhou možnost – nejít na pár přednášek. I když i tyhle nepovinné přednášky občas přijdou nazmar, jelikož toho času na školní povinnosti je vždycky nejméně, protože tu existuje věc jako prokrastinace. 😀
Shánění zápisků
Spolu s flákáním některých přednášek jde ruku v ruce neustálé shánění chybějících dokumentů z přednášek, na které se student nedostavil. Nastává dilema. “Napíšu Anče, aby mi to poslala…” wait a second “Hmm… Jenže tý jsem psala už minule, tak se zeptám Káji, ta má vždycky všechno a je docela hodná… Aha, tak tý sem se ptala zase předtím a dokonce dvakrát, to už bude blbý.” A takhle to pokračuje, dokud si neřekne “Tak já napíšu tý Anče, stejně mi to pošle.” 😀
Snad se vám článek líbil a budu se zase těšit u dalšího.
Pozor! Nechte se inspirovat mnou vybranými outfity na téma BACK TO THE UNIVERSITY ZDE
Zdroj fotky: vlastní galerie

1 2