7 věcí, které mě naučila práce v obchodě

fashion, coffee, and shopping image
Je to tak. I slavné blogerky musí pracovat. Ne, dělám si srandu. Samozřejmě. Mám už pár měsíců brigádu v jednom celkem známém obchodě. Bohužel je docela levný, a ten náš ještě k tomu umístěný v ne moc dobré částí města. Tudíž nám tam chodí docela dost nepřizpůsobivých. Divili byste se, ale ti nejhorší zákazníci nepatří mezi ně. Tak se usaďte, dejte si čaj nebo kávu a ponořte se do mých historek, které vás třeba i pobaví nebo se v nich nedejbože sami najdete.
7 věcí, které mě naučila práce v obchodě
1. Asertivnímu chování
Jen málokdy přijde zrovna k nám slušný člověk, jdoucí si za těžce vydělané peníze nakoupit. Jednoho dne se tak stalo. Přišly dvě seriozně vypadající paní, vesele štěbetající o své vnučce. K pokladně jsem je přišla obsloužit s úsměvem. Kupovaly si nějaké oblečení pro malou a horu svíček ve slevě. “Musím vyndavat všechno z vozíku nebo si to naklikáte podle počtu?” řekla mi hned na úvod jedna z nich. “Bohužel budete muset nákup vyndat celý, jelikož to musím namarkovat zvlášť.” Mezitím se přidala do hovoru druhá z žen “Počkej to musíš jako všechno vyndavat, jo? Slečno, proč to musí vyndavat?” Na to jsem opět odpověděla, že to zkrátka nejde a kor, když jsou některé z věcí ve slevě, kdy musím tu slevu naklikat do pokladny a pak sejmout kód. Co osud nechtěl, na jedné ze svíček byl kód přelepený a já měla shodou okolností v ruce svíčku se stejným číslem, tak jsem to sejmula dvakrát. “Aha! Vidíte, takže to jde! Teď jste mohla sejmout obě dvě,” rýpla si arogantně jedna z nich. “Tak si sem pojďte stoupnout za mě, ne?” odpověděla jsem už lehce nakvašeně. “Ale prosím vás,” řekla žena medově “vždyť já jsem vás nechtěla naštvat, jen vám ulehčit práci. Já vím, že tu jsou hrozně pracovní podmínky.” Už jsem nic neříkala, protože jsem měla co dělat, abych jí neposlala s takovejma kecama do… vy už víte kam. “Příště trošku optimismu, ne?” neodpustily si při odchodu a já si jen vzpomněla na to, jak jsem je šla obsloužit s úsměvem a teď mám co dělat, abych je z krámu nevykopala.
2. Odezírání ze rtů
Hluk z venku, zapnuté ventilátory, občas i vysavač a do toho krám plný upovídaných lidí nebo vřískajících dětí. Opravdu nejsem superman ani nemám rozšířený frekvenční rozsah zvuku, který slyším. Pokud tedy někdo přijde a začne na mě šeptat, tak ho neslyším – logicky. Naštěstí už jsem se přestala namáhat s neustálým “Prosím?” “Ještě jednou.” a “Cože?” a naučila jsem se ty nejzákladnější fráze odezírat “Mute plat ku?” znamená třeba “Můžete mi prodat tašku?”
3. Porušování pravidel
A u tašek ještě zůstanu. Bez nákupu tašky prodávat nesmíme. Stojí jen dvě koruny a nemusí se markovat. Tím pádem si pracovník kdykoliv během dne může otevřít kasu a to není povoleno. Takže se počet prodaných tašek bez nákupu (to znamená, že se někoho zeptáte, jestli chce tašku a on vám většinou razantně odpoví, že ne, ale po namarkování a zaplacení si vzpomene, že by o tu tašku stál) eviduje. Každopádně je podezřelé, když jich prodáte v ten den samostatně moc. Většinou se mi tahle věc s dokupem tašky stane párkrát do týdne. Pak jsou tu ale vetešnící nebo jak jinak mám tyhle lidi nazvat, kteří přijdou do obchodu jen a pouze pro tašku. Proč? To netuším. Samozřejmě jim řeknu, že jim tašku bez nákupu prodat zkrátka nesmím. “Proč jako? To snad není pravda!” jednou mi ženská řekla, že si z ní snad dělám prdel. Když vidím, že “zákazník” začne vypadat agresivně jako žena, které ukážete čokoládu a potom jí někam schováte a ona ji pak nemůže najít, tak tu tašku prodám a tím pádem porušuji jedno z hlavních pravidel. Pořád je to ale lepší, než se bát o holý život.
4. Vymýšlení odpovědí
“Dobrý den, máte lepidlo na stropnice?” a jelikož absolutně netuším, co jsou stropnice, a hádám, že v obchodě, kde se prodává zejména oblečení asi oddělení pro kutily nemáme, odpovím tedy: “Ne, bohužel, ale možná vedle v Rossmannu.” ať si tam taky užijou nějakou tu srandu. 😀
5. Čtení myšlenek
Hodně by mě zajímalo, jak dobrých 95 % lidí, našich zákazníků, kteří chtějí platit kartou, přišlo na to, že ji stačí žmoulat celou dobu pod pultem a pak ji přiložit k terminálu. Nemusí to tedy hlásit předem, ale sakra! Já úplně nesnáším, když dojde na placení a ten člověk to tam přikládá a různě se u toho nakrucuje, něco si pro sebe naštvaně žbrblá a diví se, že to nejde. Ono se mi to totiž musí říct a já to tam musím naklikat. Ještě víc mě rozčiluje, když teprve částku zadávám a někdo už tam tu kartu mermomocí dává. To nikdo nechápe, že musí své velectěné přání vyslovit a pak jako v každém jiném krámě počkat na vyzvání? 🙁
6. Nedýchat
Tento bod jsem si nemohla odpustit. V obchodním řetězci, kde brigádničím, nemáme klimatizaci. Takže pokud je venku dvacet stupňů, uvnitř je pět a dvacet, pokud třicet, tak pět a třicet… Tím pádem to byl v těch tropických vedrech celkem hukot. Tak a teď to přijde… Proč sakra lidi nepoužijou alespoň jednou za den cokoliv, co voní? Třeba parfém, deodorant nebo antiperspirant. Vystačila bych si i s lehkým závanem vůně do auta. Ale to ne. To radši přijde nějakej smraďoch a pak něco padesátkrát chce a ještě opruzuje u pokladny nejmíň deset minut. To jsem pak celá rudá z toho, jak doslova a bez nadsázky zadržuju dech, protože udušení tímto způsobem, mi přijde mnohem lepší než se udusit smrady.
7. Že zákazník vždycky nemá pravdu

Ale vtip je teda v tom, že se mu to nesmí říct.

Doufám, že se vám článek líbil. Některé věci berte prosím s rezervou… Nebo ne? 🙂

Zdroj obrázku: weheartit.com

Catvárna aneb na smutek i stres je dobrá kočka

Jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě byla návštěva kočičí kavárny kousek od centra Brna. Protože co je lepší než šálek kávy, výborný domácí zákusek a předoucí kočička na klíně, no ne?
Samotný příchod ke kavárně Pelíšek mě okouzlil. Budova oplývá kouzelnou atmosférou, kterou dotváří romanticky zdobený průchod. Kavárna ani nemůže stát na nádhernějším místě.
Hned u vchodu nás vítalo celé osazenstvo kočiček, vůně kávy a dřeva. Usadili jsme se v nejzazší místnosti. Prostředí bylo neskutečně útulné, opravdu jako v kočičím pelíšku. Stěny zdobily obrazy – jak jinak než s portréty kočiček. Také jsme si mohli prohlédnou fotky všech čičin, které kdy kavárnu obývaly. Nejdůležitějším poselstvím kavárny je totiž kočičkám najít nový domov.
K objednávce jsme dostali i mlsky, aby k naší návštěvě nepřišly číči zkrátka. Potom jsme jen nasávali atmosféru, poslouchali hezkou hudbu a vrnění roztomilé kočinky Šalvějky. Což musím také podotknout – všechny kočičky mají jména podle ingrediencí, které se používají na vaření.
Pokud vás někdy přepadne smutek nebo budete ve stresu, tak vězte, že v kočičí kavárně se ho zbavíte raz dva. Dejte mi vědět, zda jste už podobnou kavárnu nebo dokonce Pelíšek někdy navštívili.

Zdroj fotek: vlastní galerie

Jak se ztratit v Praze snadno a rychle

Já si tak libuji v sarkastických titulcích. Vždycky mám upřímnou radost, když nějaký vymyslím. Srdce mi poskočí pýchou a pak mě zavaluje vlna hřejivého pocitu po celém těle. Ach, tak málo stačí ke štěstí. A také k neštěstí! Včera jsem totiž jela do Prahy a mám pro vás skvělý návod, jak se ztratit, co nejrychleji to jen jde (a taky se následně na to najít).
1) Vezměte si mapu na informacích
První krok je nejjednodušší. Pokud jste na tom navíc podobně jako já, jistě budete mít vytištěné mapy z domova s sebou, ale k vaší smůle na nich bude vidět pouze asi okruh pěti metrů od místa, kam zrovna máte namířeno (to místo, kam jsem šla já bylo La Palais Art hotel a já jsem momentálně opravdu šťastná, že to píšu a neříkám někde veřejně, protože absolutně netuším, jak se ta první polovina čte). Na informacích vám dají mapu, na které vše roztomile označí propisovačkou, abyste se opravdu neztratili. Potom už můžete s klidem na srdci vyrazit vstříc novému dobrodružství!
2) Zatavte se pro kafe
Bez komentáře.
Počkat, poznámka.
Když jdete do kavárny, kde máte turnikety, abyste mohli jít na WC za deset korun, ALE nemáte hotovost natož nějaký drobný, tak vám obsluha dá deset korun a pak jim dáte lísteček. Hustý ne.
3) Teď můžete opravdu vyrazit
S mapou před obličejem. S příručním zavazadlem (v mém případě s papírovou taškou Marionnaud – to také nevím, jak se čte) v jedné ruce, s kafem ve druhé ruce a taky ještě s nějakou obří kabelou, která vám děsně překáží při každém kroku. Chvíli, ale fakt maličkatou chvíli si přijdete jako turisti… A pak nastane krutá realita.
4) Ztratíte se
Jsem říkala, že to bude rychlý.
Ulice na mapě jsou vyznačeny bravurně. Opravdu, beze srandy, klobouk dolů, fakt je to tam popsané moc hezky. Pak jste v tom reálném světě, kdy musíte jít ulicí tak dvacet minut, protože je to ta nejdelší ulice široko daleko a teprve tam někde na té dvacáté minutě je název ulice, ve které právě jste. Samozřejmě, že to je špatná ulice, tak se zase jako blbci musíte vrátit zpátky a jít jinou ulicí. No prostě pakárna. Ale to vám musím říct. Pokaždé, když jedu do Prahy jinam než na Václavák, Staromák a znáte to. Tak hledám ulici tak zoufale, že se pak někoho ptám, kde vlastně je, (protože ty popisky) no a vždycky jsem v ní! To mám fakt radost.
5) Když se zeptáte, většinou se i najdete
To je fakt. Buď natrefíte na nějakýho stejně ztracenýho člověka, ale zas na druhou stranu cítíte tu podporu, že v tom teda nejste úplně sami nebo na někoho, kdo se vyzná a vždycky poradí. Někdy mám ty lidi i ráda.

A jak jste na tom se ztrácením se vy?

PS: Už sledujete outcry na novém Instagramu?

Zdroj obrázku: vlastní galerie

Opálit se můžete i zdravě, když víte jak na to!

Jedno z mnoha znamení léta je dozlatova opálená pleť. Čím více, tím lépe. Avšak důležité je, uvědomit si, že každý z nás má jiný typ pleti (svůj typ pleti zjistíte zde). Pokud se stále chcete držet motta čim více, tím lépe, tak se nesrovnávejte s ostatními, ale se svým opálením v předešlých letech. Pár fíglů, aby vaše opálení vypadalo co nejintenzivněji, vám ráda prozradím. Tak se pohodlně usaďte a jdeme na to!
Solárko je fajn
Tímto tématem jsem se začala zabývat proto, že brigádničím jako obsluha v solárním studiu. Vždycky jsem si myslela, že je to nezdravé, ale možná vás překvapím, protože opak je pravdou. Pokud budete dodržovat pokyny obsluhy, tak bude solárko opravdu prospěšné pro vaše zdraví. Svit je totiž totožný s tím slunečním. Dostane se vám do těla vitamín D, budete se cítit štastněji a plní energie. To je to, co s námi dělá sluníčko, takže až budete mít podzimní depresy, klidně se bez výčitek zajděte opálit. Další zajímavou věcí je, že umělé opalování může pomoct lidem trpícím ekzémy nebo akné. V tomto případě se raději poraďte se svým ošetřujícím lékařem.
Kdy je vhodné na solárko zajít?
Doporučuji se přijít opálit před dovolenou. Hlavně těm z vás, co máte hodně světlý typ pleti. Pokožku tak nenásilně připravíte na to, že ji budete intenzivně vystavovat sluníčku a je tu menší riziko, že se spálíte. Pokud se opalujete dobře, tak přijďte po dovolené, aby ste si opálení udrželi co nejdéle. Doporučuji jednou až dvakrát do týdne v obou případech.
Samoopalovákům neodzvonilo
Pokud ho budete aplikovat podle návodu, tak můžete docílit přirozeného opálení, a to i když se nemáte šanci na sluníčko za celý rok dostat. Navíc to ani nikdo nepozná. Pro aplikaci doporučuji speciální rukavice, které se často prodávají se samotným samoopalovacím krémem. Pokud máte problém s tím, že se vám neopalují nohy, aplikujte si krém jen na ně.
Spálená pokožka nikdy nebyla v módě
Myslíte si, že když jdete k rybníku, že se nemůžet spálit? Tak to je velký omyl! Namazat bychom se měli i když jdeme jen do města a nikde se opalovat nebudeme. Některé makeupy se prodávají rovnou s UV filtrem, ale pokud ho doma nemáte doporučuji se namazat. Vždycky. Pleť si zapamatuje, že byla spálená, bolí to a nehezky to vypadá.
Bronzer – bezva pomocník!
Bronzery jsou skvělé pro ty z vás, kteří máte problém s bledým obličejem. U mě to je bohužel také velký problém, jelikož používám peelingy a různě si ten obličej omývám, takže ho mám o něco světlejší oproti tělu, ale správně použitý bronzer tenhle problém skvěle skryje. Nebo použijte tmavší odstín makeupu.
Mrkev? Kdepak. Betakaroten!
Pokud budete celoročně brát jako doplněk stravy betakaroten, vydrží vám opálení mnohem déle a dokonce budete mít lehce nahnědlou pokožku aniž byste vůbec na sluníčko šli! Mrkve byste museli sníst asi sedm kilogramů denně, aby měla stejný účinek jako betakaroten.
Světlé oblečení
Optický klam, který vám vaše opálení skvěle podtrhne. Pokud si nalakujete i bílou nebo pastelovou barvou, máte vyhráno na plné čáře!

 

Zdroj obrázku: weheartit.com

TIPY na zpevnění postavy

Tentokrát jsem si vzala na svá bedra opravdu těžký úkol. Rozhodla jsem se totiž, dát vám pár tipů na udržení si postavy nebo na její zpevnění. Tak se necháme překvapit, jak se ho zhostím. Bohužel vám neporadím moc, co se hubnutí týče. Za prvé tahle věc hodně záleží na genetice a za druhé jsem hubená a nemám moc co shazovat, tak nemám žádný osvědčený trik. Jediné, co vám mohu poradit je, že vám k hubnutí nepomůžou ani cheat days (den v týdnu, kdy si můžete dát cokoliv) ani to, že celý den makáte a potom si večer řeknete, že můžete v klidu do mekáče. Pak se divíte, že se váha nehla ani o deko ba naopak, jde nahoru. Dále je pro vaše tělo dobré pít. To uvidíte a uslyšíte všude, ale je to tak. Pokud máte sklony k obezitě, tak vás často mohou provázet i střevní potíže a na ty je voda nejlepší.

První tip: Začni den se sklenicí vody. (nastartuje to střeva a celý metabolismus a navíc to odplaví toxiny, co se ti přes noc v těle nahromadí)

Další věc z jídelníčku, kterou bych vypíchla je, držet se v dopoledních hodinách ovoce a odpoledne zeleniny. Od rána do večera máte spoustu času jak cukry z ovoce dostat z těla pryč, aby se neukládaly třeba do stehen, ale také máte čas je efektivně využít. To znamená, že vám dodají energii a vy se pak cítíte méně unavení. Večer je lepší zelenina, protože ta obsahuje méně cukrů a také vás pročistí, jelikož v ní je velké množství vlákniny.

Druhý tip: Dopoledne ovoce, odpoledne zeleninu.

Nyní bych přešla k samotnému cvičení. Když je škola, cvičím ve fitku, ale v létě, kdy jsou dovolené, vedra a volno, které si člověk chce užívat, co to jen jde, je zbytečné si kupovat permici. A já nejsem ten typ člověka, co si jde jen tak do fitka. Navíc mi to nepřijde jednou za měsíc, když se tam dostanu efektivní. Daleko efektivnější je si jednou nebo klidně i dvakrát denně najít pár minut. Pár minut na sebe a své tělo. Víc ne. Vypadá to jako maličkost, ale ve skutečnosti je tohle nejdůležitější věc.

Třetí tip: Najdi si denně pár minut

Co hodně pomáhá je zadat si cíl a dát si o tom cíli vědět. Já si třeba napíšu na papírek “zítra půjdu běhat”. Když to pak vidím a neudělám to, tak mám špatné svědomí. Nevím čím to je, ale tohle mi dost pomáhá. Samozřejmě je to jen taková pomůcka. Pokud se rozhodnete opravdu denně něco dělat, tak je dobré časování a přidávání.

Čtvrtý tip: Časování (tenhle typ se dá použít u cviků, kde je důležitá výdrž – prkno, výdrž ve dřepu, leh na zádech a následné zvednutí pánve…)
Pátý tip: Přidávání (doporučuje se dělat série všechny tři stejné, pro začátek například dvanáct dřepů a opakovat to takhle třikrát, ale podle mě je lepší se překonat a udělat dvanáct, dvacet čtyři a třicet šest, protože pak je to i zábavnější)

Je dobré si uvědomit, že těch pár minut denně nemusí znamenat běh nebo cvičení. Může to být třeba výzva venku s kamarády. Můžete dělat výpady na lavičkách, lehsedy v trávě, jít na brusle, sprintovat… Také můžete využít času, který trávíte v práci. Pokud jste někde v kanceláři nebo v prodejně, kam třeba moc lidí nechodí, dejte si svých pár minut tam.

Šestý tip: Cvič všude.

No a to nejlepší nakonec. Cvik na sexy zadeček. Slyšela jsem to od spousty lidí, že tenhle cvik je jeden z nejúčinnějších a sama to mohu potvrdit. Jedná se o stahování hýžďových svalů směrem k sobě a od sebe. Kdo viděl Dva a půl chlapa, tak to měl i s ukázkou od Alana. Dobré je využít na tento cvik časování.

Sedmý tip: Stahování hýždí.

Já doufám, že alespoň pro někoho byl tento článek přínosem a inspirovala jsem vás k tomu něco dělat třeba zrovna hned po dočtení této věty.

Poslední tip: Mysli na to, že to děláš pro sebe!

Obrázky: vlastní, weheartit.com

Strašák krycí jméno MHD

pink, bus, and pastel image

Za ty léta mám s městskou hromadnou dopravou nespočet strašných zážitků. Tak jsem se díky svému poslednímu rozhodla napsat článek. Věci, které zde uvádím, se mi opravdu dějí. Snad nejsem jediná a někdo z vás se v tom také najde.
Měla jsem takhle jednou sraz s kamarádkou ve městě, že si někam půjdeme posedět. Je to nedávno, v době, kdy zrovna bylo asi čtyřicet stupňů i ve stínu. Jako každý normální člověk jsem se před odjezdem osprchovala, a jelikož je mi jasné, že vůně sprchového gelu nevydrží věčně, navoněla jsem se a ještě mám u sebe v kabelce vždy pro jistotu deodorant. Pak jsem ale vlezla do autobusu. Znáte ten pocit, kdy natahujete krk k pootevřenému okénku se snižující se nadějí v očích, že ten příšerný smrad potu, nohou a nemytého masa (řekla bych lidí, ale vodsaď podsaď) přežijete?
V zimě bývá, jak je známo, občas zima. V MHD, které dosloužilo již ve třetihorách, dostává zima úplně nový rozměr. Proto, i když zimy u nás bývají mírné, nosím v kabelce vždy pro jistotu výbavu na lyže. To znamená oteplováky, péřovou bundu, tlusté ponožky a samozřejmě pět vrstev pod tím vším. V zimě totiž jezdí těchto veteránů nejvíce. Město tímto způsobem dost ušetří, protože topení v tomto dopravním prostředku nenajdete.
Naopak v létě se městu tato šetřivost ztratí v útrobách topení, které tak nějak vždy jede na plné obrátky. Samozřejmě, že když se mi podaří ulovit nějaký ten flek na sezení, povede se mi sednout vždy tam, odkud to horko vychází. Tím pádem odcházím z autobusu úplně mokrá. Potí se mi snad i pot, který ze mě kape ještě nějakou cestu potom, co opustím autobus.
Můj poslední zážitek, který zde prostě musím zmínit, jsou nové autobusy a trolejbusy. Nevím, zda je tohle všude, ale u nás udělali perfektní místo pro jednoho, které je krapet větší než normální místo, ale stále je to jen jedno místo PRO JEDNU OSOBU. Můžete si vedle dát třeba tašku a tak. Já tam sedím ráda. Nejvíce po ránu, kdy mi prostě vadí jakákoliv komunikace s okolním světem. Tak si jedu, šťastná, že autobus je poloprázdný a já si tam mohla sednout a jsem hluboce zamyšlena. Najednou nastoupí babka.

Babka (ještě k tomu s batohem): “Slečno, mohu si přisednout?”
Já (na sobě obrovskou kabelku a vedle sebe igelitku): “Pustím vás sem.” (ale neodpustila jsem si okaté rozhlédnutí po tom poloprázdném autobusu)
Babka (zatarasí mi cestu): “Já už jsem takhle vedle sebe viděla sedět lidi a neznali se.”
Já (zvedám se): “Opravdu vás pustím, to je v poho.”
Babka (přimáčkla mě i s taškami na okno): “Ale prosím vás, vždyť se sem tak pěkně vejdem, ste hubená.” (škoda)
Já (mlčím)
Babka (po chvíli): “Nevadí vám to?”
Já (zcela vážně): “Vadí.”

Tímto mým výrokem naše konverzace vzala za své. Asi si to chtěla zkusit, ale mně opravdu vadí, když se mě někdo dotýká půlkou těla a ještě, když mám pak na klíně až nad hlavu naskládané věci. Přemýšlela jsem, že vystoupím, ale pak jsem na konci autobusu zahlédla kamaráda. V životě jsem nebyla šťastnější, že ho vidím. Teď si to představte zpomaleně. Jak běžím a ty tašky vlajou za mnou a já roztahuju ruce a směju se od ucha k uchu a kamarád má nechápavej výraz.
Dejte mi vědět do komentářů, jestli vás tenhle článek pobavil nebo jste tohle už někdy zažili. Možná udělám další díl!

Obrázek: weheartit.com

Jak mě přechytračila moje čivava

Můj pes je samé překvapení. Mám čivavu a jsou jí dva. Dostali jsme jí na Vánoce a řeknu vám, že větší srandu si neužijete asi s žádným jiným tvorem.
Zrůstově je dost malá a tak se občas stane, že se vám připlete do cesty a občas do ní i, ač omylem, nemilosrdně kopnete. Taky má ráda sluníčko, takže, když doma vyhlásíme celobytové pátrání, často se nám stane, že ji najdeme v nějakém osamělém proužku slunce, kde je rozvalená a opaluje se.
To jsem takhle jednou byla sama doma. Někam jsem se chystala a jako obvykle jsem měla skluz. Běžela jsem do pokoje pro svá zkrášlovadla, když jsem najednou zakopla o psa. Zrovna jsem se trefila do jediného paprsku, který dopadal na můj mikro kobereček v pokoji, a kde byla Jessinka (moje čivava) pohodlně rozvalená a nasávala energii a vitamín D. Už jí chyběly jen sluneční brýle, lehátko a koktejl s ozdobným brčkem. Koukala na mě dotčeným pohledem, a tak jsem jí jako omluvu a zároveň kompenzaci dala mls. Ty ona ráda. Nejraději by je dostávala místo granulí. Hrozba, že se tímto mým neomaleným chováním zpřetrhají naše vztahy, byla zažehnána. V klidu jsem se mohla vypravit a s drobným zpožděním jsem dorazila včas na místo, kde jsem měla už dvě hodiny být.
Další den se mi stalo totéž. Už jsem si teda do hlavy vtloukala, že musím dávat pozor při svých urputných náletech na dekorativní kosmetiku, abych toho nebohého pejska navždycky nezmrzačila, ale po odevzdání dobrůtky, která skončila v Jessinčině útrobách mrknutím oka se na to mé faux pas zapomnělo (alespoň z její strany).

Tyhle dva dny to bylo poprvé, co jsem se takovýchto prohřešků dopustila. Jenže se mi to začínalo stávat častěji. Šla jsem si rázným krokem pro něco do ledničky a pes mi vběhl do cesty. Máme plovoucí podlahu, tak se elegantně sklouzl. Tentokrát nenásledoval dotčený pohled, ale urputné skákání po mých nohách a dožadování se zaslouženého bolestného, které jsem s ochotou odevzdala. Opět jsem si nadávala, jak jsem nezodpovědná a po nahromadění náruče jídlem se odebrala do svého pokoje. Opět mi do cesty vběhl pes, jehož jsem opět nezaregistrovala, opět jsem ho nakopla a opět se dožadoval své pochoutky. To jsem tak blbá? Nebo slepá? Říkala jsem si. Pes mi však vbíhal do cesty při každé mé výpravě mimo pokoj. Najednou mi to bylo jasné. Proč by se měla Jessinka snažit dělat všechny povely, které umí, aby dostala odměnu, když teď jí dostane za projížďku po plovoučce! Hajzlik jeden vychytralej.

Zdroj fotky: vlastní galerie

Co řeší student vysoké školy?

Je to tu. Opět zasedám do učebny, abych se naučila něco nového a díky tomu (ha ha ha) úspešně zakončila své vysokoškolské studium. Co je ale za oponou toho bouřlivého studentského života plného večírků a probdělých nocí, o kterém si spoustu lidí nechává zdát? To vám mileráda prozradím! Usaďte se a ponořte své nosy do řádek tohoto článku. Tajemství životů študáků vám budou již za malou chvíli odhalena. 😀

Rozvrh
První věc, kterou vysokoškoláci většinou řeší je rozvrh. Jo, většinou je dost na prd. Buď se vám kryjí termíny, máte dlouhé pauzy mezi hodinami nebo ani chvíli volna na brigády. Neexistuje nikdo, kdo by byl s rozvrhem spokojen. Naštěstí se dá zvyknout na všechno. 🙂
Co máme za hodinu a kde to je?
Přesně tohle jsou dvě nejčastější otázky zoufalých studentů snažících se tak nějak zapadnout do chodu školního roku – semestru. Nekonečné brouzdání stránkami s rozvrhy, složité vyhledávání učeben, a naprosto nepředstavitelné je si všechno tohle zapamatovat a to rovnou dvakrát do roka. Jenže nakonec stejně opět přijde odněkud zezadu otázka “Co vůbec teď máme?” (následuje odpověď) “A kde že to je?”
Peníze
Někdo patří k těm šťastlivcům, kteří nemusí chodit na brigády, jelikož jejich kapesné a případně i stipendium pokryje veškeré náklady. Pak jsou tu ti méně šťastní, kteří ne, a ne najít brigádu v souladu s rozvrhem. No, a nakonec jsou tu ti, kteří pracují, ale stále jim nestačí poplatit veškeré závazky. Nehledě na to, že valná většina studentů dojíždí a v tom (co se financí týče)horším případě i bydlí mimo své trvalé bydliště po dobu školního roku. K tomu si člověk připočte jídlo, oblečení a večery plné zábavy doprovázené už ne tak zábavnými rány (sem tam i celými dny) a je vymalováno. Neustálý problém studentů jsou tudíž peníze. Řešení této zdánlivě bezvýchodné situace naleznete TADY. 🙂
Čas
S brigádami, školou, školními povinnostmi jako jsou například eseje a prezentace, občasným potkáváním se s rodinou a přáteli už člověku moc času pro sebe a své koníčky nezbývá. Takže tu nastává velké dilema… Jít do práce a mít peníze na všechno, co člověk potřebuje anebo nejít do práce a místo toho jít ven s přáteli či někam na výlet a o peníze přijít. Nebo nejít do školy a jít třeba na výlet a raději jít do práce, aby člověk na ty výlety měl. Vždycky si člověk vybere raději tu druhou možnost – nejít na pár přednášek. I když i tyhle nepovinné přednášky občas přijdou nazmar, jelikož toho času na školní povinnosti je vždycky nejméně, protože tu existuje věc jako prokrastinace. 😀
Shánění zápisků
Spolu s flákáním některých přednášek jde ruku v ruce neustálé shánění chybějících dokumentů z přednášek, na které se student nedostavil. Nastává dilema. “Napíšu Anče, aby mi to poslala…” wait a second “Hmm… Jenže tý jsem psala už minule, tak se zeptám Káji, ta má vždycky všechno a je docela hodná… Aha, tak tý sem se ptala zase předtím a dokonce dvakrát, to už bude blbý.” A takhle to pokračuje, dokud si neřekne “Tak já napíšu tý Anče, stejně mi to pošle.” 😀
Snad se vám článek líbil a budu se zase těšit u dalšího.
Pozor! Nechte se inspirovat mnou vybranými outfity na téma BACK TO THE UNIVERSITY ZDE
Zdroj fotky: vlastní galerie

1 2 3