5 věcí, které vám o psech nikdo neřekne

pes

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Chápu to tak, že je věrný kvůli jídlu, které mu jako pán máte povinnost dávat, neskáče do řeči, když mu říkáte o svých problémech a zároveň je fajn, že vás nezatěžuje svými problémy. Jenže jsou tu věci, které vám o psech nikdo neřekne. Na které si přijdete sami, až když sdílíte domácnost se čtyřnohým chlupáčem. A o těch bych vám tu velmi ráda pověděla. Pokud nemáte psa, alespoň vám dám možnost si velmi dobře rozmyslet, zda si ho pořídit či nikoli.

Ahoj, vítejte zpět na mém blogu. Pokud jste tu noví, budu moc ráda, když mě podpoříte svým sledováním či palcem nahoru na InstagramuFacebooku a Pinterestu. 🙂

Prdění

Mám čivavu. Pro někoho to možná ani není pes, ale štěká jako, no, dejme tomu, že štěká skoro jako pes, má chlupy jako pes, skáče po nohách – jako pes… A prdí jako doga. Má na to fikanej postup. Sedne si v posteli, či na gauči nebo kdekoli, kde si zrovna rozhodnete dát dvacet, k vaší hlavě a prdne si. Ani ne nahlas. Zcela nenápadně. Najednou se vzdálí a vám už v tu chvíli nepomůže ani plynová maska. Na to bacha při koupi psa, jo, protože za tohle by se nemusel stydět ani starej robustní chlap.

pes

Tohle měla být původně fotka našeho psa, ale někam se schoval.

Chození ven

Pokud přemýšlíte nad pořízením pejska, tak jste už jistě zvážili každodenní vstávání, pobíhání okolo baráku a následné nervové vypětí, jestli stíháte přijít včas do práce, protože pes ani po dvaceti minutách nenašel vhodné místo pro udělání své potřeby. Ale pozor. Tady nastává docela dost zapeklitých situací. MUSÍTE počkat, až to místo najde, protože pokud mu nedáte možnost se vykadit, tak vám hned po vašem odchodu hodí bobek před dveře. To abyste si zapamatovali, že on potřebuje víc času, sakra už! Někdy už pes slyší na to, že se jde ven, ale v případě čivavy je to nejprve hra na babu (čtěte nasaď vodítko), kdy pes je naprosto nadšený, že může ven, ale chce jít bez vodítka, aby mohl při první příležitosti zdrhnout. On přece nebude poslouchat. A poslední zapeklitostí, kterou vidím v dennodenních procházkách, je, že pejsek vidí a cítí tolik dobrodružství, že má pocit naprosté svobody a najednou nemá jméno ani přezdívky. Možná je dokonce hluchý. Můžete volat, křičet, ale pes už je dávno v čudu.

JAK MĚ PŘECHYTRAČILA MOJE ČIVAVA

Kramaření

Když jsem byla malá, tak okolo 4 až 5 roku, vytahala jsem v pokoji všechny hračky a nikdy jsem si je po sobě neuklidila. Prostě jsem je nechala ležet tak, jak mi odpadly od rukou. Stejný postup mají i psi. Vytahají z pelíšku veškeré plyšáky, míčky, kostičky a rozestaví je náhodně po celém bytě. Opět to udělají fikaně, protože si toho nikdy nevšimnete a na tu nejtvrdší věc šlápnete bosou nohou. Lego by mohlo závidět. A samozřejmě si to po sobě nikdy neuklidí! 

pes

Tady je se svou vysněnou. ♥

Urážení

Vážení, ano i psi se mohou urazit. Dokonce to dělají velice často. A rádi. Naposledy se můj pes urazil včera. Byli jsme s ním u vody. Poprvé jsem ho k ní vzala před týdnem a on sám šel a plavčil jako o závod. Včera zřejmě nebyla na plavání nálada, protože každý víme, jak blbě vypadáme, když máme mokrou hlavu. Vedle nás na dece byla pěkná fenka. Taková ta klasická modelka, která by mohla mít na hlavě hrnec a pořád by vypadala dobře. Takže i s mokrými chlupy jí to seklo. Náš pes ovšem namočený vypadá jako myš a je si toho plně vědom. I tak jsem ho vzala plavat a pak se se mnou půl hodiny odmítal bavit. Omluvila jsem se mu snad stokrát, ale to nestačilo. Až teprve, když jsem měla hlavu namočenou i já, mi odpustil. Kámoši musí držet za jeden provaz.

pes

Nejhodnější pes na světě.

Já to neudělal

Velice častý jev. Pejsek něco provede. Než na to přijdete, tak dělá samozřejmě jako že nic. Chodí s hlavou vztyčenou. Hraje nenápadnýho kolemjdoucího, ale jakmile na to přijdete a začnete hubovat, v tu ránu je z něj hotový milius. Ten náš si lehne do pelíšku, koulí očima, léhá si na záda a dělá nejroztomilejšího pejska na celém světě. Samozřejmě se touto přesvědčovací technikou snaží docílit toho, že je rozhodně bez viny. Pravděpodobně totiž přišel úplně jiný pes a udělal to, i když on se ho snažil zastavit, takže je vlastně hrdina!

To by bylo všechno k psímu řádění. Pokud máte pejska, tak by mě zajímalo, jestli tohle znáte nebo je ten váš lump v jiné kategorii, kterou jsem neuvedla? 🙂

Zdroj fotek: vlastní galerie

Je takový vedro, že…

vedro

Je mi vedro. Vedroooo. To je neskutečný horko! Bože, strašnýýý! (úpění, nenacházím slova k vyjádření, ale představte si zvuky klokana a velryby dohromady). Asi chápete, co tím básník, tedy já, chtěl říct. Je prostě neuvěřitelně. Každý rok je to tak, ale mně osobně přijde, že se to zhoršuje, protože dřív byly aspoň sem tam bouřky. Vzduch se na pár hodin vyčistil a člověk se mohl na chvíli zhluboka nadechnout. Letos nás veškeré bouřky takticky vynechaly. Vždycky nás navnadily. Všude se sbíhaly černé mraky, ale pak si řekly: “Chmm… Ještě je v tom necháme. Budeme pršet někde jinde. Nejlíp tam, kde to nikdo nepotřebuje.” a bylo. Takže u nás, když je nějaká předpověď, kde se zmíní, že bude pršet, tak my si jen řekneme: “Ále. To se jen tak řiká, že bude pršet.” nebo “Déšť? To za mejch mladejch časů..!” a tak dále. Zkrátka tady neprší.

vedro

Je takový vedro,

že když vlezu zpocená do vody, vylezu ještě zpocenější,

že si veškeré schůzky domlouvám nad ránem, aby mi mejkap nekapal do kafe,

že se musím léčit na předávkování vitamínem D,

že nechodím už ani čůrat, protože všechno vypotím,

že mi zmrzlina roztaje dřív než mi jí natočí,

že nehubnu do plavek, ale v plavkách, protože dokážu jíst jen meloun,

že se v obchodě potím i mezi chladícími boxy a to už je co říct, 😀

že nesundavám sluneční brýle ani na spaní.

A jaké je vedro vám? Budu ráda, když uděláte pokračování v komentářích. 🙂

Zdroj fotek: vlastní galerie

Svět je proti mně

plavky

Nerada začínám články slovem dnes, ale dneska se mi stala taková kuriozita, že to bohužel nemůžu napsat jinak. 😀 12. 6. 2018 se zapíše do dějin, vážení. Hlavně proto, že jsem už sto let nepřidala žádný příběh ze života (a teď mi doslova z nebes spadla možnost do klína), ale taky i proto, že se mi stala opravdu vtipná věc, kterou vám musím nutně napsat. 😀

Začnu dnešním ránem. Protože celý můj den je plný klacků pod nohama a divných událostí. 😀 Jako obvykle jsem vstala, nasnídala se, projela si novinky na Instagramu a začala se balit. Praskla mi duše u kola. U nás do MHDéčka ovšem vzít celé kolo nemůžete. A já potřebovala jet za tátou, aby se mi na něj podíval. Tak jsem si odmontovala kolo z kola (už tohle je divný, že jo)  a přes půl města s ním jela v autobuse a procházela centrem. Pohledy lidí – k nezaplacení.

plavky

Kolo jsme opravili (stačilo ho jen znovu nafouknout) a já jsem se vypravila za kamarádkou, že půjdeme na kafe a řekneme si novinky (už bez kola, to jsem si chtěla později vyzvednout, ale nevyzvedla 😀 ). Ještě jsme lítaly po krámech, protože si kamarádka chtěla koupit šaty na svatbu. V New Yourkeru se jí jedny zalíbily, ale bohužel je potřebovala o velikost větší. Jelikož jsem v obchodě už dělala, věděla jsem, že je tu možnost zjistit, jestli se nedají koupit v jiném městě (v Praze).
“Počkejte chviličku,” řekla prodavačka, která si zavolala další dvě kolegyně k ruce.
Jedna z nich velmi důležitě (protože měla v ruce desky s papíry) pronesla: “Je vám jasný, že si budete muset počkat.”
“Jasně, to chápeme,” odpověděly jsme mile v domnění, že to bude na pár minut.
Po deseti minutách už nás obě bolely nohy, potřebovaly jsme čůrat a já měla fakt chuť na kafe.
Po dvaceti jsem si začala zjišťovat autobus domů, abych stihla jít na brigádu.
Za půl hodiny jsme se obě rozčíleně dušovaly, že jestli to bude trvat dalších pět minut, tak jdeme pryč.
Asi o dalších sto let později jsme se dozvěděly, že šaty v dané velikosti nikde nemají. Jela jsem domů. Bez kafe i kola. Kamarádka šaty stále nesehnala.

plavky

Doma neteče teplá voda, protože je zrovna odstávka, ale i tak jsem si umyla vlasy, které vypadají jako dráty. Ovšem i to je lepší než zplihlé ocásky. Dneska totiž nutně potřebuju, abych vypadala dobře. Večer jdu dělat reportáž pro naše městské noviny. Rychle jsem se pobalila a utíkala na autobus. Docela mě překvapilo, že se mi nestalo nic mezi cestou z města a příchodem na brigádu.

BRIGÁDY – MOJE NEJHORŠÍ BRIGÁDA?

Momentálně brigádničím ve studentské klubovně. Nachází se v přízemí vysokoškolských kolejí. Takže je uvnitř neustále vedro. Proto jsem si odnesla stoleček s noťasem do venkovního átria, které je hned pod balkóny již zmíněných kolejí. Občas je to nebezpečné. Jednou po nás házely děti kameny, občas mi na hlavě z toho jednoho stromu, co tu je, přistane pavouk a dokonce sem někdo hodil i petardu. Dneska to bylo jiný. Dneska by mi nevadila ani jedna z těchto věcí (asi kromě té petardy, kdyby mě trefila), protože by mě to nijak “nepoškodilo”. Kámen mi nerozmaže řasenku, pavouk nerozcuchá vlasy. Chápete.

plavky

Sedím si a v klidu píšu článek. Najednou někdo leje cosi mokrého. Takové nepatrné plesknutí. Prsk. Voda? Panebože to neni voda. To neni voda!!! To je pivo. Pivo v kafi, pivo na klávesnici mého notebooku, pivo na mých poznámkách k reportáži a hlavně PIVO NA MÉ HLAVĚ, NA MÉM OBLEČENÍ A NA MÉM OBLIČEJI!!! Sládek oproti mně božsky voní.

No. Nic. Domů se vrátit nemůžu. Až budu dělat reportáž, bude si pár lidí pravděpodobně myslet, že jsem závislá na alkoholu. 😀 Každopádně to beru s úsměvem. Všechno se děje z nějakého důvodu. A mně se to dnes stalo, abych vám o tom mohla napsat.

Stalo se vám někdy něco podobného? Napište mi do komentářů, protože v tom přeci nemůžu být sama. 😀

Update: Reportáž jsem nedělala. Akce byla zrušena. 😀

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

7 věcí, které mě naučila práce v obchodě

fashion, coffee, and shopping image
Je to tak. I slavné blogerky musí pracovat. Ne, dělám si srandu. Samozřejmě. Mám už pár měsíců brigádu v jednom celkem známém obchodě. Bohužel je docela levný, a ten náš ještě k tomu umístěný v ne moc dobré částí města. Tudíž nám tam chodí docela dost nepřizpůsobivých. Divili byste se, ale ti nejhorší zákazníci nepatří mezi ně. Tak se usaďte, dejte si čaj nebo kávu a ponořte se do mých historek, které vás třeba i pobaví nebo se v nich nedejbože sami najdete.
7 věcí, které mě naučila práce v obchodě
1. Asertivnímu chování
Jen málokdy přijde zrovna k nám slušný člověk, jdoucí si za těžce vydělané peníze nakoupit. Jednoho dne se tak stalo. Přišly dvě seriozně vypadající paní, vesele štěbetající o své vnučce. K pokladně jsem je přišla obsloužit s úsměvem. Kupovaly si nějaké oblečení pro malou a horu svíček ve slevě. “Musím vyndavat všechno z vozíku nebo si to naklikáte podle počtu?” řekla mi hned na úvod jedna z nich. “Bohužel budete muset nákup vyndat celý, jelikož to musím namarkovat zvlášť.” Mezitím se přidala do hovoru druhá z žen “Počkej to musíš jako všechno vyndavat, jo? Slečno, proč to musí vyndavat?” Na to jsem opět odpověděla, že to zkrátka nejde a kor, když jsou některé z věcí ve slevě, kdy musím tu slevu naklikat do pokladny a pak sejmout kód. Co osud nechtěl, na jedné ze svíček byl kód přelepený a já měla shodou okolností v ruce svíčku se stejným číslem, tak jsem to sejmula dvakrát. “Aha! Vidíte, takže to jde! Teď jste mohla sejmout obě dvě,” rýpla si arogantně jedna z nich. “Tak si sem pojďte stoupnout za mě, ne?” odpověděla jsem už lehce nakvašeně. “Ale prosím vás,” řekla žena medově “vždyť já jsem vás nechtěla naštvat, jen vám ulehčit práci. Já vím, že tu jsou hrozně pracovní podmínky.” Už jsem nic neříkala, protože jsem měla co dělat, abych jí neposlala s takovejma kecama do… vy už víte kam. “Příště trošku optimismu, ne?” neodpustily si při odchodu a já si jen vzpomněla na to, jak jsem je šla obsloužit s úsměvem a teď mám co dělat, abych je z krámu nevykopala.
2. Odezírání ze rtů
Hluk z venku, zapnuté ventilátory, občas i vysavač a do toho krám plný upovídaných lidí nebo vřískajících dětí. Opravdu nejsem superman ani nemám rozšířený frekvenční rozsah zvuku, který slyším. Pokud tedy někdo přijde a začne na mě šeptat, tak ho neslyším – logicky. Naštěstí už jsem se přestala namáhat s neustálým “Prosím?” “Ještě jednou.” a “Cože?” a naučila jsem se ty nejzákladnější fráze odezírat “Mute plat ku?” znamená třeba “Můžete mi prodat tašku?”
3. Porušování pravidel
A u tašek ještě zůstanu. Bez nákupu tašky prodávat nesmíme. Stojí jen dvě koruny a nemusí se markovat. Tím pádem si pracovník kdykoliv během dne může otevřít kasu a to není povoleno. Takže se počet prodaných tašek bez nákupu (to znamená, že se někoho zeptáte, jestli chce tašku a on vám většinou razantně odpoví, že ne, ale po namarkování a zaplacení si vzpomene, že by o tu tašku stál) eviduje. Každopádně je podezřelé, když jich prodáte v ten den samostatně moc. Většinou se mi tahle věc s dokupem tašky stane párkrát do týdne. Pak jsou tu ale vetešnící nebo jak jinak mám tyhle lidi nazvat, kteří přijdou do obchodu jen a pouze pro tašku. Proč? To netuším. Samozřejmě jim řeknu, že jim tašku bez nákupu prodat zkrátka nesmím. “Proč jako? To snad není pravda!” jednou mi ženská řekla, že si z ní snad dělám prdel. Když vidím, že “zákazník” začne vypadat agresivně jako žena, které ukážete čokoládu a potom jí někam schováte a ona ji pak nemůže najít, tak tu tašku prodám a tím pádem porušuji jedno z hlavních pravidel. Pořád je to ale lepší, než se bát o holý život.
4. Vymýšlení odpovědí
“Dobrý den, máte lepidlo na stropnice?” a jelikož absolutně netuším, co jsou stropnice, a hádám, že v obchodě, kde se prodává zejména oblečení asi oddělení pro kutily nemáme, odpovím tedy: “Ne, bohužel, ale možná vedle v Rossmannu.” ať si tam taky užijou nějakou tu srandu. 😀
5. Čtení myšlenek
Hodně by mě zajímalo, jak dobrých 95 % lidí, našich zákazníků, kteří chtějí platit kartou, přišlo na to, že ji stačí žmoulat celou dobu pod pultem a pak ji přiložit k terminálu. Nemusí to tedy hlásit předem, ale sakra! Já úplně nesnáším, když dojde na placení a ten člověk to tam přikládá a různě se u toho nakrucuje, něco si pro sebe naštvaně žbrblá a diví se, že to nejde. Ono se mi to totiž musí říct a já to tam musím naklikat. Ještě víc mě rozčiluje, když teprve částku zadávám a někdo už tam tu kartu mermomocí dává. To nikdo nechápe, že musí své velectěné přání vyslovit a pak jako v každém jiném krámě počkat na vyzvání? 🙁
6. Nedýchat
Tento bod jsem si nemohla odpustit. V obchodním řetězci, kde brigádničím, nemáme klimatizaci. Takže pokud je venku dvacet stupňů, uvnitř je pět a dvacet, pokud třicet, tak pět a třicet… Tím pádem to byl v těch tropických vedrech celkem hukot. Tak a teď to přijde… Proč sakra lidi nepoužijou alespoň jednou za den cokoliv, co voní? Třeba parfém, deodorant nebo antiperspirant. Vystačila bych si i s lehkým závanem vůně do auta. Ale to ne. To radši přijde nějakej smraďoch a pak něco padesátkrát chce a ještě opruzuje u pokladny nejmíň deset minut. To jsem pak celá rudá z toho, jak doslova a bez nadsázky zadržuju dech, protože udušení tímto způsobem, mi přijde mnohem lepší než se udusit smrady.
7. Že zákazník vždycky nemá pravdu

Ale vtip je teda v tom, že se mu to nesmí říct.

Doufám, že se vám článek líbil. Některé věci berte prosím s rezervou… Nebo ne? 🙂

Zdroj obrázku: weheartit.com

Jak se ztratit v Praze snadno a rychle

Já si tak libuji v sarkastických titulcích. Vždycky mám upřímnou radost, když nějaký vymyslím. Srdce mi poskočí pýchou a pak mě zavaluje vlna hřejivého pocitu po celém těle. Ach, tak málo stačí ke štěstí. A také k neštěstí! Včera jsem totiž jela do Prahy a mám pro vás skvělý návod, jak se ztratit, co nejrychleji to jen jde (a taky se následně na to najít).
1) Vezměte si mapu na informacích
První krok je nejjednodušší. Pokud jste na tom navíc podobně jako já, jistě budete mít vytištěné mapy z domova s sebou, ale k vaší smůle na nich bude vidět pouze asi okruh pěti metrů od místa, kam zrovna máte namířeno (to místo, kam jsem šla já bylo La Palais Art hotel a já jsem momentálně opravdu šťastná, že to píšu a neříkám někde veřejně, protože absolutně netuším, jak se ta první polovina čte). Na informacích vám dají mapu, na které vše roztomile označí propisovačkou, abyste se opravdu neztratili. Potom už můžete s klidem na srdci vyrazit vstříc novému dobrodružství!
2) Zatavte se pro kafe
Bez komentáře.
Počkat, poznámka.
Když jdete do kavárny, kde máte turnikety, abyste mohli jít na WC za deset korun, ALE nemáte hotovost natož nějaký drobný, tak vám obsluha dá deset korun a pak jim dáte lísteček. Hustý ne.
3) Teď můžete opravdu vyrazit
S mapou před obličejem. S příručním zavazadlem (v mém případě s papírovou taškou Marionnaud – to také nevím, jak se čte) v jedné ruce, s kafem ve druhé ruce a taky ještě s nějakou obří kabelou, která vám děsně překáží při každém kroku. Chvíli, ale fakt maličkatou chvíli si přijdete jako turisti… A pak nastane krutá realita.
4) Ztratíte se
Jsem říkala, že to bude rychlý.
Ulice na mapě jsou vyznačeny bravurně. Opravdu, beze srandy, klobouk dolů, fakt je to tam popsané moc hezky. Pak jste v tom reálném světě, kdy musíte jít ulicí tak dvacet minut, protože je to ta nejdelší ulice široko daleko a teprve tam někde na té dvacáté minutě je název ulice, ve které právě jste. Samozřejmě, že to je špatná ulice, tak se zase jako blbci musíte vrátit zpátky a jít jinou ulicí. No prostě pakárna. Ale to vám musím říct. Pokaždé, když jedu do Prahy jinam než na Václavák, Staromák a znáte to. Tak hledám ulici tak zoufale, že se pak někoho ptám, kde vlastně je, (protože ty popisky) no a vždycky jsem v ní! To mám fakt radost.
5) Když se zeptáte, většinou se i najdete
To je fakt. Buď natrefíte na nějakýho stejně ztracenýho člověka, ale zas na druhou stranu cítíte tu podporu, že v tom teda nejste úplně sami nebo na někoho, kdo se vyzná a vždycky poradí. Někdy mám ty lidi i ráda.

A jak jste na tom se ztrácením se vy?

PS: Už sledujete outcry na novém Instagramu?

Zdroj obrázku: vlastní galerie

Strašák krycí jméno MHD

pink, bus, and pastel image

Za ty léta mám s městskou hromadnou dopravou nespočet strašných zážitků. Tak jsem se díky svému poslednímu rozhodla napsat článek. Věci, které zde uvádím, se mi opravdu dějí. Snad nejsem jediná a někdo z vás se v tom také najde.
Měla jsem takhle jednou sraz s kamarádkou ve městě, že si někam půjdeme posedět. Je to nedávno, v době, kdy zrovna bylo asi čtyřicet stupňů i ve stínu. Jako každý normální člověk jsem se před odjezdem osprchovala, a jelikož je mi jasné, že vůně sprchového gelu nevydrží věčně, navoněla jsem se a ještě mám u sebe v kabelce vždy pro jistotu deodorant. Pak jsem ale vlezla do autobusu. Znáte ten pocit, kdy natahujete krk k pootevřenému okénku se snižující se nadějí v očích, že ten příšerný smrad potu, nohou a nemytého masa (řekla bych lidí, ale vodsaď podsaď) přežijete?
V zimě bývá, jak je známo, občas zima. V MHD, které dosloužilo již ve třetihorách, dostává zima úplně nový rozměr. Proto, i když zimy u nás bývají mírné, nosím v kabelce vždy pro jistotu výbavu na lyže. To znamená oteplováky, péřovou bundu, tlusté ponožky a samozřejmě pět vrstev pod tím vším. V zimě totiž jezdí těchto veteránů nejvíce. Město tímto způsobem dost ušetří, protože topení v tomto dopravním prostředku nenajdete.
Naopak v létě se městu tato šetřivost ztratí v útrobách topení, které tak nějak vždy jede na plné obrátky. Samozřejmě, že když se mi podaří ulovit nějaký ten flek na sezení, povede se mi sednout vždy tam, odkud to horko vychází. Tím pádem odcházím z autobusu úplně mokrá. Potí se mi snad i pot, který ze mě kape ještě nějakou cestu potom, co opustím autobus.
Můj poslední zážitek, který zde prostě musím zmínit, jsou nové autobusy a trolejbusy. Nevím, zda je tohle všude, ale u nás udělali perfektní místo pro jednoho, které je krapet větší než normální místo, ale stále je to jen jedno místo PRO JEDNU OSOBU. Můžete si vedle dát třeba tašku a tak. Já tam sedím ráda. Nejvíce po ránu, kdy mi prostě vadí jakákoliv komunikace s okolním světem. Tak si jedu, šťastná, že autobus je poloprázdný a já si tam mohla sednout a jsem hluboce zamyšlena. Najednou nastoupí babka.

Babka (ještě k tomu s batohem): “Slečno, mohu si přisednout?”
Já (na sobě obrovskou kabelku a vedle sebe igelitku): “Pustím vás sem.” (ale neodpustila jsem si okaté rozhlédnutí po tom poloprázdném autobusu)
Babka (zatarasí mi cestu): “Já už jsem takhle vedle sebe viděla sedět lidi a neznali se.”
Já (zvedám se): “Opravdu vás pustím, to je v poho.”
Babka (přimáčkla mě i s taškami na okno): “Ale prosím vás, vždyť se sem tak pěkně vejdem, ste hubená.” (škoda)
Já (mlčím)
Babka (po chvíli): “Nevadí vám to?”
Já (zcela vážně): “Vadí.”

Tímto mým výrokem naše konverzace vzala za své. Asi si to chtěla zkusit, ale mně opravdu vadí, když se mě někdo dotýká půlkou těla a ještě, když mám pak na klíně až nad hlavu naskládané věci. Přemýšlela jsem, že vystoupím, ale pak jsem na konci autobusu zahlédla kamaráda. V životě jsem nebyla šťastnější, že ho vidím. Teď si to představte zpomaleně. Jak běžím a ty tašky vlajou za mnou a já roztahuju ruce a směju se od ucha k uchu a kamarád má nechápavej výraz.
Dejte mi vědět do komentářů, jestli vás tenhle článek pobavil nebo jste tohle už někdy zažili. Možná udělám další díl!

Obrázek: weheartit.com

Jak mě přechytračila moje čivava

Můj pes je samé překvapení. Mám čivavu a jsou jí dva. Dostali jsme jí na Vánoce a řeknu vám, že větší srandu si neužijete asi s žádným jiným tvorem.
Zrůstově je dost malá a tak se občas stane, že se vám připlete do cesty a občas do ní i, ač omylem, nemilosrdně kopnete. Taky má ráda sluníčko, takže, když doma vyhlásíme celobytové pátrání, často se nám stane, že ji najdeme v nějakém osamělém proužku slunce, kde je rozvalená a opaluje se.
To jsem takhle jednou byla sama doma. Někam jsem se chystala a jako obvykle jsem měla skluz. Běžela jsem do pokoje pro svá zkrášlovadla, když jsem najednou zakopla o psa. Zrovna jsem se trefila do jediného paprsku, který dopadal na můj mikro kobereček v pokoji, a kde byla Jessinka (moje čivava) pohodlně rozvalená a nasávala energii a vitamín D. Už jí chyběly jen sluneční brýle, lehátko a koktejl s ozdobným brčkem. Koukala na mě dotčeným pohledem, a tak jsem jí jako omluvu a zároveň kompenzaci dala mls. Ty ona ráda. Nejraději by je dostávala místo granulí. Hrozba, že se tímto mým neomaleným chováním zpřetrhají naše vztahy, byla zažehnána. V klidu jsem se mohla vypravit a s drobným zpožděním jsem dorazila včas na místo, kde jsem měla už dvě hodiny být.
Další den se mi stalo totéž. Už jsem si teda do hlavy vtloukala, že musím dávat pozor při svých urputných náletech na dekorativní kosmetiku, abych toho nebohého pejska navždycky nezmrzačila, ale po odevzdání dobrůtky, která skončila v Jessinčině útrobách mrknutím oka se na to mé faux pas zapomnělo (alespoň z její strany).

Tyhle dva dny to bylo poprvé, co jsem se takovýchto prohřešků dopustila. Jenže se mi to začínalo stávat častěji. Šla jsem si rázným krokem pro něco do ledničky a pes mi vběhl do cesty. Máme plovoucí podlahu, tak se elegantně sklouzl. Tentokrát nenásledoval dotčený pohled, ale urputné skákání po mých nohách a dožadování se zaslouženého bolestného, které jsem s ochotou odevzdala. Opět jsem si nadávala, jak jsem nezodpovědná a po nahromadění náruče jídlem se odebrala do svého pokoje. Opět mi do cesty vběhl pes, jehož jsem opět nezaregistrovala, opět jsem ho nakopla a opět se dožadoval své pochoutky. To jsem tak blbá? Nebo slepá? Říkala jsem si. Pes mi však vbíhal do cesty při každé mé výpravě mimo pokoj. Najednou mi to bylo jasné. Proč by se měla Jessinka snažit dělat všechny povely, které umí, aby dostala odměnu, když teď jí dostane za projížďku po plovoučce! Hajzlik jeden vychytralej.

Zdroj fotky: vlastní galerie

Co řeší student vysoké školy?

Je to tu. Opět zasedám do učebny, abych se naučila něco nového a díky tomu (ha ha ha) úspešně zakončila své vysokoškolské studium. Co je ale za oponou toho bouřlivého studentského života plného večírků a probdělých nocí, o kterém si spoustu lidí nechává zdát? To vám mileráda prozradím! Usaďte se a ponořte své nosy do řádek tohoto článku. Tajemství životů študáků vám budou již za malou chvíli odhalena. 😀

Rozvrh
První věc, kterou vysokoškoláci většinou řeší je rozvrh. Jo, většinou je dost na prd. Buď se vám kryjí termíny, máte dlouhé pauzy mezi hodinami nebo ani chvíli volna na brigády. Neexistuje nikdo, kdo by byl s rozvrhem spokojen. Naštěstí se dá zvyknout na všechno. 🙂
Co máme za hodinu a kde to je?
Přesně tohle jsou dvě nejčastější otázky zoufalých studentů snažících se tak nějak zapadnout do chodu školního roku – semestru. Nekonečné brouzdání stránkami s rozvrhy, složité vyhledávání učeben, a naprosto nepředstavitelné je si všechno tohle zapamatovat a to rovnou dvakrát do roka. Jenže nakonec stejně opět přijde odněkud zezadu otázka “Co vůbec teď máme?” (následuje odpověď) “A kde že to je?”
Peníze
Někdo patří k těm šťastlivcům, kteří nemusí chodit na brigády, jelikož jejich kapesné a případně i stipendium pokryje veškeré náklady. Pak jsou tu ti méně šťastní, kteří ne, a ne najít brigádu v souladu s rozvrhem. No, a nakonec jsou tu ti, kteří pracují, ale stále jim nestačí poplatit veškeré závazky. Nehledě na to, že valná většina studentů dojíždí a v tom (co se financí týče)horším případě i bydlí mimo své trvalé bydliště po dobu školního roku. K tomu si člověk připočte jídlo, oblečení a večery plné zábavy doprovázené už ne tak zábavnými rány (sem tam i celými dny) a je vymalováno. Neustálý problém studentů jsou tudíž peníze. Řešení této zdánlivě bezvýchodné situace naleznete TADY. 🙂
Čas
S brigádami, školou, školními povinnostmi jako jsou například eseje a prezentace, občasným potkáváním se s rodinou a přáteli už člověku moc času pro sebe a své koníčky nezbývá. Takže tu nastává velké dilema… Jít do práce a mít peníze na všechno, co člověk potřebuje anebo nejít do práce a místo toho jít ven s přáteli či někam na výlet a o peníze přijít. Nebo nejít do školy a jít třeba na výlet a raději jít do práce, aby člověk na ty výlety měl. Vždycky si člověk vybere raději tu druhou možnost – nejít na pár přednášek. I když i tyhle nepovinné přednášky občas přijdou nazmar, jelikož toho času na školní povinnosti je vždycky nejméně, protože tu existuje věc jako prokrastinace. 😀
Shánění zápisků
Spolu s flákáním některých přednášek jde ruku v ruce neustálé shánění chybějících dokumentů z přednášek, na které se student nedostavil. Nastává dilema. “Napíšu Anče, aby mi to poslala…” wait a second “Hmm… Jenže tý jsem psala už minule, tak se zeptám Káji, ta má vždycky všechno a je docela hodná… Aha, tak tý sem se ptala zase předtím a dokonce dvakrát, to už bude blbý.” A takhle to pokračuje, dokud si neřekne “Tak já napíšu tý Anče, stejně mi to pošle.” 😀
Snad se vám článek líbil a budu se zase těšit u dalšího.
Pozor! Nechte se inspirovat mnou vybranými outfity na téma BACK TO THE UNIVERSITY ZDE
Zdroj fotky: vlastní galerie