Stěhování aneb co vás čeká a nemine

A je to. Černé na bílém. Oficiálně bydlím sama. Sama teda úplně né, ale víte, jak to myslím. Po roce bez soukromí a s doprovodem otrávených výrazů našich mladších sester á la „To už tu zase jste,“ jsme se s přítelem rozhodli přestěhovat. Co si budeme, není to žádná sranda.

Nejhorší bylo najít vhodný byt. Několik jsme jich obešli, ale kolikrát na nás čekala nemilá překvapení. Nejprve jsme chtěli byt koupit. Vyhlídli jsme si opravdu nádherný byt, který byl za docela přijatelnou cenu. V momentě, kdy jsme o něj projevili zájem (ten byt byl k prodeji snad rok!!!), ho realitka stáhla. Doteď moc nechápeme, co to mělo znamenat. Ještě jsme zabojovali, abychom zjistili, kam se byt poděl. Údajně ho někdo zrovna koupil, ale nevěříme tomu. Realitky dělají často podvodné inzeráty, aby se jim povedlo prodat třeba jiný byt.

Prostírání a vázička jsou z Pepca, lahev ze ZOOT.cz

I to se nám v podstatě stalo. To už se ale jednalo o pronájem. Šli jsme se podívat na byt, který na fotkách vypadal úplně jinak než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to buď hodně povedený Photoshop nebo úplně jiný byt. Ta druhá varianta je pravděpodobnější.

Po zkušenostech s realitkami jsme byli docela zoufalí. To se vážně nedá sehnat slušný byt? Hned vám na to odpovím. NEDÁ! Pokud nemáte známého, který byt zrovna nemá komu pronajmout. A tak slovo dalo slovo a my jsme se začali domlouvat na tom, kdy se budeme moci nastěhovat.

Rámečky a krabice (spolu s policí, kterou jsme dostali) seženete v IKEA

Den D nastal 28. prosince. Balení věcí mi trvalo asi týden. Nejprve jsem nenápadně vyklízela šuplíky a skříň a postupně si přendavala věci do různých krabiček. Zbytečnosti jsem vyházela (což se hodí, protože si uvědomíte, kolik kravin za život nashromáždíte) a potom naostro věci balila do pytlů a krabic. Přísahám bohu, že už se nikdy stěhovat nehodlám! Nejhorší je to balení! I když jsem si krabice popsala, abych věděla, kde mám jaké věci, tak jsem i po týdnu po přestěhování nemohla nic najít. Představa, že tohle budu muset ve svém životě absolvovat znovu, mě upřímně znepokojuje a budu si muset začít hledat dobrého terapeuta.

Když už jsme si všechno vybalili a zabydleli se, tak začala druhá (zábavnější) část. Vybavování. Čekala jsem, že se budeme s přítelem u všeho hádat, ale ve finále to tak hrozné nebylo. Někdy jsme se i domluvili. Pro představu – byt má šatnu (my tomu říkáme modlitebna a máme z ní udělané skladiště), menší předsíňku, ložnici, obývák, kuchyň, koupelnu a záchod. S přítelem oba holdujeme jednoduchému stylu, žádným zbytečnostem a parádičkám. To nám vybavování dost ulehčilo. 🙂

Obraz je z Pixers.cz, máme ho na zemi, protože nemáme vrtačku, ale nakonec to vypadá snad i líp 😀

Nejvíc věcí jsme si nakoupili v Ikea (klasika, ale ukradla jsem si jen jednu tužtičku). Něco jsme sehnali z druhé ruky. Za což bych chtěla poděkovat našim rodinám. Pak nám samozřejmě dost pomohli rodiče, kteří nám také ledacos koupili. S dekorací mi to dost ulehčilo Pepco a také Pixers.cz (mohu vřele doporučit, orientace na stránkách i zadání objednávky byla hračka). Z části byl byt už vybavený.

Naše krásné stoly (nebo spíš pracovní desky) zakoupíte taktéž v IKEA a stejně tak i legendární kalíšky/květináče/svícínky 😀

Lampička a povlečení jsou opět z IKEA a nálepka na notebook Pixers.cz 🙂

Dejte mi vědět do komentářů, jestli se vám článek líbil, pokud mě ještě nesledujete na Instagramu, tak to napravte, aby vám žádný z mých článků neutekl. 🙂

Zdroj fotek: vlastní galerie

by | 15 komentářů

Jak se ztratit v Praze snadno a rychle

Já si tak libuji v sarkastických titulcích. Vždycky mám upřímnou radost, když nějaký vymyslím. Srdce mi poskočí pýchou a pak mě zavaluje vlna hřejivého pocitu po celém těle. Ach, tak málo stačí ke štěstí. A také k neštěstí! Včera jsem totiž jela do Prahy a mám pro vás skvělý návod, jak se ztratit, co nejrychleji to jen jde (a taky se následně na to najít).
1) Vezměte si mapu na informacích
První krok je nejjednodušší. Pokud jste na tom navíc podobně jako já, jistě budete mít vytištěné mapy z domova s sebou, ale k vaší smůle na nich bude vidět pouze asi okruh pěti metrů od místa, kam zrovna máte namířeno (to místo, kam jsem šla já bylo La Palais Art hotel a já jsem momentálně opravdu šťastná, že to píšu a neříkám někde veřejně, protože absolutně netuším, jak se ta první polovina čte). Na informacích vám dají mapu, na které vše roztomile označí propisovačkou, abyste se opravdu neztratili. Potom už můžete s klidem na srdci vyrazit vstříc novému dobrodružství!
2) Zatavte se pro kafe
Bez komentáře.
Počkat, poznámka.
Když jdete do kavárny, kde máte turnikety, abyste mohli jít na WC za deset korun, ALE nemáte hotovost natož nějaký drobný, tak vám obsluha dá deset korun a pak jim dáte lísteček. Hustý ne.
3) Teď můžete opravdu vyrazit
S mapou před obličejem. S příručním zavazadlem (v mém případě s papírovou taškou Marionnaud – to také nevím, jak se čte) v jedné ruce, s kafem ve druhé ruce a taky ještě s nějakou obří kabelou, která vám děsně překáží při každém kroku. Chvíli, ale fakt maličkatou chvíli si přijdete jako turisti… A pak nastane krutá realita.
4) Ztratíte se
Jsem říkala, že to bude rychlý.
Ulice na mapě jsou vyznačeny bravurně. Opravdu, beze srandy, klobouk dolů, fakt je to tam popsané moc hezky. Pak jste v tom reálném světě, kdy musíte jít ulicí tak dvacet minut, protože je to ta nejdelší ulice široko daleko a teprve tam někde na té dvacáté minutě je název ulice, ve které právě jste. Samozřejmě, že to je špatná ulice, tak se zase jako blbci musíte vrátit zpátky a jít jinou ulicí. No prostě pakárna. Ale to vám musím říct. Pokaždé, když jedu do Prahy jinam než na Václavák, Staromák a znáte to. Tak hledám ulici tak zoufale, že se pak někoho ptám, kde vlastně je, (protože ty popisky) no a vždycky jsem v ní! To mám fakt radost.
5) Když se zeptáte, většinou se i najdete
To je fakt. Buď natrefíte na nějakýho stejně ztracenýho člověka, ale zas na druhou stranu cítíte tu podporu, že v tom teda nejste úplně sami nebo na někoho, kdo se vyzná a vždycky poradí. Někdy mám ty lidi i ráda.

A jak jste na tom se ztrácením se vy?

PS: Už sledujete outcry na novém Instagramu?

Zdroj obrázku: vlastní galerie
by | 1 Comment

Strašák krycí jméno MHD

pink, bus, and pastel image

Za ty léta mám s městskou hromadnou dopravou nespočet strašných zážitků. Tak jsem se díky svému poslednímu rozhodla napsat článek. Věci, které zde uvádím, se mi opravdu dějí. Snad nejsem jediná a někdo z vás se v tom také najde.
Měla jsem takhle jednou sraz s kamarádkou ve městě, že si někam půjdeme posedět. Je to nedávno, v době, kdy zrovna bylo asi čtyřicet stupňů i ve stínu. Jako každý normální člověk jsem se před odjezdem osprchovala, a jelikož je mi jasné, že vůně sprchového gelu nevydrží věčně, navoněla jsem se a ještě mám u sebe v kabelce vždy pro jistotu deodorant. Pak jsem ale vlezla do autobusu. Znáte ten pocit, kdy natahujete krk k pootevřenému okénku se snižující se nadějí v očích, že ten příšerný smrad potu, nohou a nemytého masa (řekla bych lidí, ale vodsaď podsaď) přežijete?
V zimě bývá, jak je známo, občas zima. V MHD, které dosloužilo již ve třetihorách, dostává zima úplně nový rozměr. Proto, i když zimy u nás bývají mírné, nosím v kabelce vždy pro jistotu výbavu na lyže. To znamená oteplováky, péřovou bundu, tlusté ponožky a samozřejmě pět vrstev pod tím vším. V zimě totiž jezdí těchto veteránů nejvíce. Město tímto způsobem dost ušetří, protože topení v tomto dopravním prostředku nenajdete.
Naopak v létě se městu tato šetřivost ztratí v útrobách topení, které tak nějak vždy jede na plné obrátky. Samozřejmě, že když se mi podaří ulovit nějaký ten flek na sezení, povede se mi sednout vždy tam, odkud to horko vychází. Tím pádem odcházím z autobusu úplně mokrá. Potí se mi snad i pot, který ze mě kape ještě nějakou cestu potom, co opustím autobus.
Můj poslední zážitek, který zde prostě musím zmínit, jsou nové autobusy a trolejbusy. Nevím, zda je tohle všude, ale u nás udělali perfektní místo pro jednoho, které je krapet větší než normální místo, ale stále je to jen jedno místo PRO JEDNU OSOBU. Můžete si vedle dát třeba tašku a tak. Já tam sedím ráda. Nejvíce po ránu, kdy mi prostě vadí jakákoliv komunikace s okolním světem. Tak si jedu, šťastná, že autobus je poloprázdný a já si tam mohla sednout a jsem hluboce zamyšlena. Najednou nastoupí babka.

Babka (ještě k tomu s batohem): „Slečno, mohu si přisednout?“
Já (na sobě obrovskou kabelku a vedle sebe igelitku): „Pustím vás sem.“ (ale neodpustila jsem si okaté rozhlédnutí po tom poloprázdném autobusu)
Babka (zatarasí mi cestu): „Já už jsem takhle vedle sebe viděla sedět lidi a neznali se.“
Já (zvedám se): „Opravdu vás pustím, to je v poho.“
Babka (přimáčkla mě i s taškami na okno): „Ale prosím vás, vždyť se sem tak pěkně vejdem, ste hubená.“ (škoda)
Já (mlčím)
Babka (po chvíli): „Nevadí vám to?“
Já (zcela vážně): „Vadí.“

Tímto mým výrokem naše konverzace vzala za své. Asi si to chtěla zkusit, ale mně opravdu vadí, když se mě někdo dotýká půlkou těla a ještě, když mám pak na klíně až nad hlavu naskládané věci. Přemýšlela jsem, že vystoupím, ale pak jsem na konci autobusu zahlédla kamaráda. V životě jsem nebyla šťastnější, že ho vidím. Teď si to představte zpomaleně. Jak běžím a ty tašky vlajou za mnou a já roztahuju ruce a směju se od ucha k uchu a kamarád má nechápavej výraz.
Dejte mi vědět do komentářů, jestli vás tenhle článek pobavil nebo jste tohle už někdy zažili. Možná udělám další díl!

Obrázek: weheartit.com

by | 0 comment

Jak mě přechytračila moje čivava

Můj pes je samé překvapení. Mám čivavu a jsou jí dva. Dostali jsme jí na Vánoce a řeknu vám, že větší srandu si neužijete asi s žádným jiným tvorem.
Zrůstově je dost malá a tak se občas stane, že se vám připlete do cesty a občas do ní i, ač omylem, nemilosrdně kopnete. Taky má ráda sluníčko, takže, když doma vyhlásíme celobytové pátrání, často se nám stane, že ji najdeme v nějakém osamělém proužku slunce, kde je rozvalená a opaluje se.
To jsem takhle jednou byla sama doma. Někam jsem se chystala a jako obvykle jsem měla skluz. Běžela jsem do pokoje pro svá zkrášlovadla, když jsem najednou zakopla o psa. Zrovna jsem se trefila do jediného paprsku, který dopadal na můj mikro kobereček v pokoji, a kde byla Jessinka (moje čivava) pohodlně rozvalená a nasávala energii a vitamín D. Už jí chyběly jen sluneční brýle, lehátko a koktejl s ozdobným brčkem. Koukala na mě dotčeným pohledem, a tak jsem jí jako omluvu a zároveň kompenzaci dala mls. Ty ona ráda. Nejraději by je dostávala místo granulí. Hrozba, že se tímto mým neomaleným chováním zpřetrhají naše vztahy, byla zažehnána. V klidu jsem se mohla vypravit a s drobným zpožděním jsem dorazila včas na místo, kde jsem měla už dvě hodiny být.
Další den se mi stalo totéž. Už jsem si teda do hlavy vtloukala, že musím dávat pozor při svých urputných náletech na dekorativní kosmetiku, abych toho nebohého pejska navždycky nezmrzačila, ale po odevzdání dobrůtky, která skončila v Jessinčině útrobách mrknutím oka se na to mé faux pas zapomnělo (alespoň z její strany).

Tyhle dva dny to bylo poprvé, co jsem se takovýchto prohřešků dopustila. Jenže se mi to začínalo stávat častěji. Šla jsem si rázným krokem pro něco do ledničky a pes mi vběhl do cesty. Máme plovoucí podlahu, tak se elegantně sklouzl. Tentokrát nenásledoval dotčený pohled, ale urputné skákání po mých nohách a dožadování se zaslouženého bolestného, které jsem s ochotou odevzdala. Opět jsem si nadávala, jak jsem nezodpovědná a po nahromadění náruče jídlem se odebrala do svého pokoje. Opět mi do cesty vběhl pes, jehož jsem opět nezaregistrovala, opět jsem ho nakopla a opět se dožadoval své pochoutky. To jsem tak blbá? Nebo slepá? Říkala jsem si. Pes mi však vbíhal do cesty při každé mé výpravě mimo pokoj. Najednou mi to bylo jasné. Proč by se měla Jessinka snažit dělat všechny povely, které umí, aby dostala odměnu, když teď jí dostane za projížďku po plovoučce! Hajzlik jeden vychytralej.

Zdroj fotky: vlastní galerie

by | 0 comment