Ráda bych hned v úvodu s posměšným úšklebkem na rtech napsala, že se jedná o clickbait. Bohužel. Tohle se mi opravdu stalo. Naštěstí se tahle historka řadí mezi ty, které později vyprávíte v hospodě svým známým a všichni se smějí až se popadají za pivem naplněná břicha. Akorát se dnes musí všechno dokumentovat, abyste mohli vyprávět a hned ukazovat důkazy. Ty nemám. Ruce se mi celou cestu klepaly natolik, že byste pravděpodobně z rozmazaných fotek stejně nic nevyčetli. Budete mi muset věřit, že tento let letadlem byl boj o přežití.
Jak jsem přežila let letadlem, které mělo zlomené křídlo
Ještě než se dostanu k samotnému příběhu, musím se s vámi podělit o dění, které mu předcházelo. Koupili jsme si s přítelem letenky do Říma přes společnost RyanAir. Jedná se o nízkonákladovou irskou leteckou společnost, se kterou jsme letěli už loni. Samotná letenka vyšla na pár fufníků, ale nedomysleli jsme, že mám fobii z létání a z cizích lidí a bude potřeba přikoupit místenky. Jako blbci jsme vyčkávali do posledního dne, jestli se cena místenek nějak razantně nesníží. Nesnížila. V podstatě bychom dali stejné peníze za místenky jako za obě letenky. Začala jsem se psychicky připravovat, že budu sama v letadle s cizími lidmi všude kolem mě a jako bonus sedět v uličce (kde do mě neustále vrážela letuška s vozíkem).
Mohlo by vás také zajímat:
Hodina do odletu (nakonec to byly dvě)
Do Prahy jsme dojeli vlakem a kupodivu na minutu přesně. Vždycky mám paranoidní strach, že bude mít vlak zpoždění a letadlo nám uletí, takže si nechávám pokaždé tak 5 hodinovou rezervu. V klídku jsme si nechali ujet přeplněný Airport Express, vždyť máme přece čas. Frajersky jsme se procházeli po letišti, dívali se na runwaye a nakonec jsme se šli pohodovým krokem odbavit. Ještě jsem zdržovala s kosmetikou, kterou jsem měla chytře rozházenou po celé kabelce (větší zavazadlo bylo opět za nekřesťanský příplatek).
Vyšli jsme do tranzitní zóny a vidíme, že náš let má zpoždění 25 minut. Pořád máme kupu času si projít obchůdky a připravit se na let. Hlavně teda já, v ruce hystericky držíc rozmačkaný Kinedryl, který jsem si měla vzít alespoň hodinu před odletem. A jak se tak procházíme vidíme na tabuli před námi nápis boarding u našeho letu. Začali jsme na sebe s přítelem přes celé letiště, tak aby nás nikdo nepřeslechl, pokřikovat. “Co to je?!” “To je nástup, kurva!” “To je blbost, blbost, blbost!” a pak jsme utíkali samozřejmě až někam do suterénu k poslednímu gatu. Ještě jsem stihla koupit vodu za 80 Kč (šetříme, ne?) a hodit do sebe rozemletý prášek. U gatu byla fronta lidí. A tak jsme se zařadili až nakonec a půl hodiny postupovali do letadla.
Cesta zpátky byla naštěstí v pořádku:
V letadle
Sebevědomě jsem se usadila na své místo a doufala, že Kinedryl brzy zabere a já usnu. Narazila jsem si na hlavu sluchátka, pustila uklidňující tóny do uší a čekala na odlet. Přítel seděl ob sedadlo přede mnou, což mi přišlo v tu chvíli pozitivní, protože jsem alespoň viděla na jeho ruku na loketní opěrce. Zavřela jsem oči a pomalu cítila, že se propadám do spánku. Vyrušil mě hlas pilota, který nám lámanou angličtinou sdělil, že budeme odlétat asi tak za 30 minut, protože je hustý provoz nad Evropou. Temperamentní Italové začaly halekat na celé letadlo a horlivě gestikulovat a klepat si na zápěstí – zřejmě někam spěchali.
O 40 minut později
Letadlo se začalo vrávoravě pohybovat. Sice jsem přes hlavy mých spolucestujících nic neviděla, ale bylo mi jasné, že najíždíme na vzletovou dráhu. Letadlo se rozjelo, začínalo nabírat rychlost a pak se prudce zastavilo, až jsem se praštila do čela o sedadlo přede mnou. Takto s námi bylo zacházeno ještě asi 20 minut. Nakonec se pilotovi nějak podařilo vzlétnout. Všechna světla v letadle se začínala rozsvěcet a zhasínat a letadlo se trhavě pohybovalo nahoru a dolu. Vzhledem k tomu, že nejsem ostřílená v létání letadlem, jsem se pro jistotu podívala po lidech kolem mě a dle jejich vyrovnaných výrazů se uklidnila. To je zřejmě běžná praxe. Opět jsem se opřela a snažila usnout. Pokaždé, když jsem cítila, že přichází spánek, nastala turbulence. Čapla jsem se sedadla přede mnou (pán, který na něm seděl, se na mě pořád naštvaně otáčel, což chápu, protože by mi také vadilo kdyby se ze mě někdo snažil vyklepat duši), abych měla pocit něčeho pevného.
Předchozí článek:
Přejete si deaktivovat váš účet? | Deaktivace Instagramu a její následky
Ten to má ale hodně rozbitý
Po hodině a kousek jsme se blížili k letišti v Římě. Už jsem se začala plácat po rameni, že jsem let přežila bez větších hysterických výlevů a ostudy. Pilot se chystal na přistání, vysunul vztlakové klapky (říkala jsem, že jsem viděla na křídlo?) a letadlo se začalo zvláštně pohybovat na stranu. Můj spolusedící se podíval z okénka a začal horlivě ukazovat na zlomenou vztlakovou klapku, která sebou mlátila o křídlo. Někde za mnou se ozvalo “Ten to má ale hodně rozbitý,” takže jsem začínala propadat panice. Snažila jsem se uklidnit tím, že už přistáváme, ale když jsem se nahnula přes kolegy vedle mě, viděla jsem, že jsme zase vysoko nad zemí. Podívala jsem se na výrazy ostatních cestujících a došlo mi, že je něco FAKT ŠPATNĚ. Lidé si vyndávali své modlitební knížky, objímali své přátele a rodinné příslušníky, někdo plakal a já stále viděla jen blbou ruku jediné osoby v letadle, kterou jsem znala. Jo a to hodně rozbitý byla turbína. Zkrátka nefungovala.
Zázrak
Pokud se nacházím v život ohrožující situaci, většinou začnu křičet, že všichni umřeme, co budeme dělat, pláču a připravuji se na smrt. V tomto případě jsem se jen držela křečovitě za sedadlo přede mnou (pán už se na mě díval se slzami v očích těžko říct, jestli to bylo kvůli mně, nebo kvůli ostatním okolnostem) a byla naprosto zticha. Světla opět problikávala, letadlo se propadalo, naklánělo a klepalo se. Přistání se nepodařilo ani na 4. pokus. Zahlédla jsem paní, která psala závěť na stránky bible. Po celém letadle se ozývalo sténání a řev. A pak. Pak jsme přistáli. Občas letadlo nadskočí, klepne to s vámi, vypadne špatně připevněná dýchací maska nebo nějaké příruční zavazadlo. V našem případě se málem urval celý podvozek, někdo dostal infarkt a další cestující si cvrnkli do kalhot. Ale přistáli jsme.
Zdroj fotografie: vlastní galerie