Nedávno jsem byla nařčena na Facebooku z tykání. Uvedu přesné znění onoho komentáře: “No, nejsem Vietnamka, abyste mi tykala.” Zrovna trefa do černého, protože jsem nedávno dělala takový soukromý průzkum v našich místních večerkách. Já totiž Vietnamským spoluobčanům netykám. Nedělám rozdíly. Tak mi připadá člověk, který nastoupí do večerky a halasně zvolá “Ahoj Hani!” Tohle by si asi daný zákazník například v Bille nedovolil. Samozřejmě nevidím do pozadí. Zákazník se může s prodejcem znát, ale jelikož jsem se setkala s lidmi, kteří si s Vietnamci tykají i když k nim jdou nakoupit poprvé, tak tomu moc nevěřím.
Průzkum
Nápad, že udělám průzkum, vznikl tak, že jsem opět přišla do večerky se svým vykáním a prodavačka se na mě pomalu ani nepodívala. Do krámku přišla i další zákaznice, která si kupovala chlast a cigára na sekeru, tykala, a prodavačka byla samý úsměv a vtip (v tomto případě se zákaznice s prodavačkou znala, ale chápete na co narážím, že?). Tohle nebylo poprvé, co se mi něco takového stalo. A tak jsem vyrazila do večerky na obhlídku. Jednou jsem vykala a jednou tykala. Výsledek mě docela překvapil.
Návštěva večerky, když vykám
Slušně pozdravím “Dobrý den!” a usmívám se. Reakce prodavače je nemastná neslaná. Výraz má protivný a chování úsečné a neochotné. Žádné poděkování, ale dočkám se pozdravu na rozloučenou. Připadám si jako bych byla na obtíž a svým nákupem otravovala. Nepřátelský pohled mě probodává po celou dobu návštěvy obchodu i po mém odchodu.
Návštěva (stejné) večerky, když tykám
S úsměvem zvolám “Ahoj!” a dostane se mi stejně úsměvného přivítání. Výraz se mění na přívětivý a chování je ochotné a hraničí až s vtíravostí, ale je to milé. Prodavač mi několikrát děkuje. Připadám si jako VIP zákazník. Loučí se s úsměvem a zvesela. Přátelský pohled mám v zádech ještě dlouho poté, co opustím obchod.
Proč tomu tak je?
Ptala jsem se mého kamaráda, který je původem Vietnamec. Jeho rodiče mají také krámek. Oni ale zrovna spadají do skupiny prodejců, kteří si tykají se stálými zákazníky. Takže jsem vlastně na žádné rozuzlení nepřišla. Každopádně si myslím, že je to kvůli tomu, že Vietnamci nevědí, co je tykání a co vykání. Možná je jim tykání bližší a líbí se jim oslovení “vlastním” jménem. Cítí se tak jako by zapadali.
Ale abych nespoléhala jen na svůj názor, narazila jsem na rozhovor s bloggerkou Do Thu Trang, ve kterém se o tykání zmiňuje. “Myslím, že naši rodiče to nevnímají tolik jako my. My už víme, že se v Česku tyká a vyká. Ve vietnamštině není přímo vykání a tykání,” takže vlastně můj názor potvrzuje. Také v rozhovoru mluví o zajímavém zážitku, kdy musela jednu zákaznici upozornit na to, aby jejímu tatínkovi netykala.
Závěrem
Nerada bych, aby si někdo myslel, že když bude Vietnamcům tykat, budou na něj milejší. Každý člověk je jiný, má jinou povahu a já znám spoustu velice milých a příjemných vietnamských obchodníků, kterým vykám. Zmínila jsem jen jednu příhodu. Bylo mi velmi nepříjemné tykat, takže jsem nechtěla zjišťovat situaci ve více obchůdcích, ale třeba bych došla nakonec k jinému závěru.
Poslední věcí, kterou tento článek ukončím, je, abyste se chovali vždy ke každému člověku bez ohledu na jeho národnost slušně a zdvořile. Vietnamci jsou tu sice mezi námi dlouho, jsme na ně zvyklí, ale starší generace se stále učí. Jít jim dobrým příkladem je důležité, aby si nemysleli, že jak se chováme mnohdy my k nim, je v Česku normální. Možná proto je velké množství prodejců protivných, protože se k nim s opovržením chováme i my.
Zdroj fotek: pikeletandpie.com, pixabay, flickr