Kdo jsme?

jaro

Pokaždé, kdy se “zajdu” podívat na WordPress, jestli nepřibyl nový komentář, jak vypadají čísla a tak dále, a kdy vidím, že někdo jiný se “chodí” dívat, jestli nepřibylo něco nového, představuji si ty lidi. Sedí u stolu, před sebou mají počítač a u rozsvícené lampičky projíždějí svá oblíbená internetová místa, jako takoví cestovatelé po síti? Jedou tramvají a při surfování internetem na svém smartphonu si řeknou: “Tak co Outcryblog? Není tam už konečně nový článek?” a naklikají adresu do vyhledávače? Nebo se náhodně rozhlížejí po internetu a narazí na mě?

Virtualita se s realitou krásně propojí a už nevidím jen čísla, ale opravdové lidi a jejich příběhy. A vzhledem k tomu, že ani já nejsem virtuální, právě sedím na gauči zabalená do deky s notebookem na klíně, vám dlužím příběh. Co se stalo, že tu tak dlouho nic nepřibylo? A nechceme přece všechny ty internetové cestovatele, tramvajové surfaře a náhodně kolemjdoucí zklamat. Takže až příště, ať už jakkoli, kliknou na URL této stránky, vybafne na ně článek.

Čas…

…je relativní. A to značí i fakt, že nám dnes byla ubraná hodina z našeho snění, ale já se divím, že je teprve 10 ráno. Většinou jsem smutná, jak den rychle uteče a v zimě mě naopak překvapí, že se táhne jako smrad. Co neudělá jedna hodina, no, ne? (teď jsem asi 20 minut přemýšlela, jak navázat, že jsem si chvilku i říkala, že už neumím psát články) A abych se dostala k jádru pudla a nechodila kolem horké kaše jako mlsný kocour, proč že jsem se tak dlouho neozvala? (sesbírejte kamínky před barákem a pojďte je na mě házet. odsuzovat vás nebudu, taky bych to za tak trapnou výmluvu udělala) Neměla jsem čas. 

Škola

Šokující, já vím. Jsem ve třeťáku na vysoké a píšu bakalářskou práci. Strašně se těším, až vám napíšu, pokud se mi bude chtít, jak celá tahle šaškárna probíhala. Zatím nemůžu, neboť mě ještě pár dní práce čeká, plus bych ráda zmínila i jisté osoby, o kterých zatím nemohu promluvit, protože bych ráda úspěšně svou práci obhájila. Každopádně to není taková sranda, jak jsem si myslela a vzhledem k tomu, že to mám za pár, jsem už lehce zoufalá, jestli já ji stihnu vlastně odevzdat v čas.

Demotivace

Kde se vzala, tu se vzala, okolo prstu si mě omotala a já jako bych neviděla žádný smysl v tom něco psát. Čím víc lidí ví, že mám blog, tím víc názorů jsem si vyslechla. “Je to dobrý!” “Je to blbý,” “Jde to, ale tohle a tamto,” “Uber…” “Přidej…” “Piš víc o…” “O tomhle už nepiš,” a najednou je každý odborník a můj blog, moje myšlenky… Jako bych pořád slyšela: “Takhle by to chtěli,” “Tohle smaž a přepiš,” “Vhodnější je použít takový slovní obrat.” Nakonec jsem se uzavřela, slovní obraty jsem řešila jen v bakalářce a na blog jsem se vykašlala. A netvrdím, že v blízké době budou vycházet zase články každý týden. Protože už se nechci řídit ani předepsanými tabulkami hlásajícími: “Vydávejte pravidelně! A kdo se nedrží striktně harmonogramu přijde o čtenáře! Velký Bratr vás sleduje,” ani kritickými poznámkami mého okolí. Chci se řídit sebou.

Terapie

Blog pro mě byl terapií. A i tenhle článek svým způsobem slouží k utřídění bordelu, který mi v hlavě vznikl. Od doby, kdy jsem se zaměřila na čísla, snažila se vyhovět všem a občas vydělala i nějaký ten peníz, jsem se JÁ uklidila do ústraní a vzniklo nemalé množství článků, kde jsem se vůbec neprojevovala sama za sebe. Chyběla jsem si. 

Závěrem

Nenechejte si od ostatních diktovat, co byste měli udělat a jakým způsobem, když to tak necítíte. Řídit se svými přesvědčeními je vzácnost a nikdo není hoden vám ji brát. Ani vaši blízcí i kdyby to mysleli dobře, nejlíp. Záleží všechno jen na vás. Věci, které nás dělají šťastnými, by neměly ubývat, ale naopak by jich mělo být čím dál tím víc. Měli bychom si je hýčkat a bránit a vážit si jich. Od nich se odvíjí to, kdo jsme.

Zdroj fotky: vlastní galerie

4 komentáře on Kdo jsme?

  1. S-hejvi
    1.4.2019 at 12:12 (3 týdny ago)

    Od blogu jsem také měla pauzu, ale jsem ráda, že jsem zpět a přesně jak říkáš – je to taková terapie, kde se člověk může vypsat z myšlenek..

    Odpovědět
  2. Boudicca
    1.4.2019 at 14:15 (3 týdny ago)

    Já tě sleduji přes RSS, takže pro nové články chodím na jistotu. 🙂

    Svého času jsi byla dost aktivní na Instagramu, tak jsem jako první zaregistrovala zrušení profilu. Když jsem pak nakoukla i na blog, zda se zametání stop týkalo i jeho, vyskočily na mě clickbait reklamní okna. Řekla jsem si, škoda, že jsi zmizela…

    Tak jsem moc ráda, že jsi na blog nezanevřela a vrátila ses zpět v plné síle! Víš, jak se to říká, dobří holubi se vracejí, a myslím, že v online světě se to vztahuje jak na bloggery samotné, tak i na jejich čtenáře. Kdo tě rád četl, jistě se brzy za novými články vrátí. Ona je ta pauza někdy potřeba, načerpat energii, nová témata.

    Držím moc palce s bakalářkou, Teri!

    Odpovědět
  3. Matouš z Dvazelenači.cz
    14.4.2019 at 19:03 (5 dny ago)

    My si vždy pokládáme otázku: Píšeme pro sebe nebo pro ostatní? 🙂 To nás vždy přivede zpět na cestu, kterou jsme začali.

    Odpovědět
  4. Jana
    17.4.2019 at 14:04 (2 dny ago)

    Moc krásné odůvodnění. Myslím ,že s tímto se setká každý, kdo má blog včetně mě. Proč se do článků nutit, hledat čas a hlavně proč se řídit ostatními? On vždycky ten čas, chuť i motivace přijde sama a o to více si to psaní užíváme. 🙂 Někdy je důležitý dbát na komentáře a poučit se z nich, ale není to pravidlo ani naše poslání – je to čistě naše věc, jak s tím naložíme. 🙂 Takže už se těším na tvůj nový článek! 🙂

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *






This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.