Naše první malování “bytu”

malování

Ve filmu je vždycky vykreslená atmosféra běžných činností jako pohádka nebo procházka růžovým sadem. Všechno jde hladce a ještě u toho aktéři zažijí srandu. A takhle nějak jsem si představovala naše malování. Nakoupíme potřebné nástroje, barvu, pivka a budeme se při zvelebování bytu bavit a stříkat po sobě barvu. Naivní představa.

Naše první malování “bytu”

V první řadě bych chtěla zmínit, že jsem původně měla v plánu vymalovat celý byt. Bohužel se celá akce nějakým záhadným způsobem zvrtla a tak máme vymalovanou jen kuchyň. Celý proces trval pět dní. P Ě T D N Í. V jiných domácnostech byste se po pěti dnech kochali vymalovaným celým bytem. My se statečně přiznáváme, že jsme nešikové a slavnostně se proto kocháme a chlubíme i tou kuchyní. Ne, že by to snad byla ostuda.

A tak jsem začala. Dva dny jsem omývala zdi jakousi štětkou. Přiznám se, že jsem první den udělala jen velice malou část, protože jsem absolutně netušila, jak to mám dělat. Druhý den jsem se plna odhodlání ponořila do práce a umyla zbývající části. Zde bych ráda podotkla, že i přesto, že jsem naši milou kuchyň jen umývala, všude jsem si dala igelit a všechno jsem odstěhovala. Ona i tak kape barva, kterou smýváte.

Další den jsem měla po ruce pomocníka  Ve dvou se to lépe táhne a mělo by tudíž jít malování daleko rychleji. Říkám: „Hele, já už nemám nic, čím bychom to tady zakryli, neměli bychom jít pro něco? Ať si to tu nezasviníme.“ Má drahá velice inteligentní polovička mi odvětila. Ehm, ehm… Cituji: „Néééé. K čemu? Tím válečkem to moc bordelu nenadělá, to se pak setře.“

Mohlo by vás také zajímat:

Jak jsem přežila let letadlem, které mělo zlomené křídlo

Jsem velice ráda, že jsem při umývání zdí všechno pečlivě zakrývala. Jak za okamžik zjistíte, bylo to úplně k ničemu. Ovšem, je důležité si říci, že jsem použila malířskou pásku, která po omývání nebyla promáčená, jako ty igelity a tak se stala jediným hrdinou během malování a zakrývala zásuvky, vypínače a různé štěrbiny. I ta páska byla úplně k ničemu.

Konečně jsme se dali do práce. Válečky nám to šlo hezky od ruky. Do doby, kdy se přítel začal pouštět do stropu. Zde bych ještě ráda přidala jeden z úryvek z našich rozhovorů. Povídám: „A nepotřebujem na ten strop štafle? Já když jsem ho myla, tak jsem tu skákala z lednice na linku, protože se tam jinak nedá dosáhnout.“ Opět jedno z mouder mého milovaného a respektovaného partnera: „Nejsou potřeba. Ten váleček má takovej ten nástavec.“ A tak koukám na svého přítele v trenclích, jak stojí rozkročen, jednu nohu na pračce, druhou na lince a cosi šudlá na našem stropě.

Poslední článek:

Jak jsem se překvapivě nevyspala v přeplněném kupé

Ono Cosi vám popíšu. Možná si říkáte, proč jsme zdi nejprve celé neoškrábali. Vysvětlím pomocí slov mého drahého: „To se nemusí.“ A tentokrát byl velice blízko pravdy. Stěny se daly válečkem krásně natřít. Bylo vidět, že je naposledy někdo před malováním škrábal. Strop nikoli. A co se stane, když začnete válečkem přejíždět takovýto osmivrstvý strop? Začne se loupat a všechny vrstvy se na váleček nalepí. A tak můj milý vzal do ruky tu jakousi štětku, kterou jsem umyla zdi, a začal natírat strop. Další dva dny jsme strávili nad úklidem.

Zdroj fotek: vlastní galerie

Jak jsem se překvapivě nevyspala v přeplněném kupé

kupé

Po hrůzostrašném zážitku z vlaku Amsterdam – Ústí nad Labem (přestup v Berlíně, 10 hodin cesty) jsem se zapřísahala, že už nikdy, vážně ale fakt už NIKDY (!!!) nepojedu vlakem někam daleko. O rok později usedám s nasupeným výrazem v Budapešti a chystám se nočním (dvakrát nevstoupíš do stejné řeky) vlakem opět do mého rodného města (přestup v Praze, mezitím několika hodinové čekání v Brně, běžný čas cesty 8 hodin, náš čas 13 hodin). 

kupé

Ovšem tentokrát jsem byla ujištěna, že pokud si koupíme místenky, už nás nikdo nebude moct vyhazovat z míst (to byl kámen úrazu při cestě z Amsterdamu). Děkuji mnohokrát našemu národnímu železničnímu dopravci, že vymyslel tak skvělý systém. Ne, opravdu. Vy si přes internet přesně můžete navolit na jakém sedadle chcete sedět. Otevře se vám dokonce plánek, jak bude přistavený vlak vypadat. Tehdy jsem zajásala, že se nejedná o kupéčkový vlak a budeme sedět v sedadlovém vlaku a v klidu se vyspíme. Protože není nic nepříjemnějšího, než když chcete spát v kupé narvaném lidmi, kde každý může pozorovat vaši kapající slinu a zřetelně slyšet pomlaskávání (v tom lepším případě). 

Překvapení

Víte, jak jsem říkala, že jsem s nasupeným výrazem nasedala do vlaku? Popíšu vám ho. Mezi všemi těmi Leo expressy a vlaky s nekonečnými počty vagónů stál náš miniaturní vlak se slovy DVĚMA vagóny. Vlak, který vyráží z Budapešti na několikahodinovou trasu, která končí v Praze. Ještě, že máme ty místenky, říkala jsem si. Zmínila jsem se o tom, že jsme s přítelem neseděli vedle sebe (historie se opakovala tady), ale naproti sobě a v kupé, ve kterém už seděli tři lidé? Tak přesně tady jsem v duchu uvrhla kletbu na úplně všechny zaměstnance ČD, kteří měli něco společného s těmi bezvadnými plánky.

Ať už jsme v Bratislavě

Otec a dva pubertální synové. To byli naši parťáci cestou do Bratislavy. Kromě toho, že jsem přišla o společné koukání na filmy s přítelem, soukromí, pohodlí a klid, jsem přišla i o čistý vzduch. Po osmém záchvatu smíchu našich spolucestujících, mi došlo, že smrad se zjevně neline z klimatizace, ale z jejich análních otvorů. Oči se mi samovolně otáčely v sloup, plíce jsem z neustálého zadržování dechu úplně oddělala a vidina, že bych si snad dala něco k jídlu, byla naprosto vyloučena v momentě, kdy se tiché nenápadné projevy vedle mě, změnily v hlasité nápadné zvuky. Proč že jsem nešla do uličky, ptáte se? Dva vagóny. Lidi viseli z vlaku a drželi se zvenčí okýnek, aby mohli jet.

Minulý článek:

Úspěch na Instagramu je podvod | Coffee Talks #5

Jede se do Pardubic přes Prahu?

Vlak konečně zastavil ve vymodlené Bratislavě. Většina lidí naštěstí vystoupila. Zavřeli jsme si dveře (místenky už byli v kupé jen pro nás), zatáhli závěsy a začali jsme se nataženi na sedačkách uvelebovat ke spánku. Ve stanici jsme stáli relativně dlouho a tak jsme konečně na chvíli opravdu usnuli. Ta chvíle trvala tak dvě, možná tři minuty. Pak se rozevřeli dveře, rozsvítilo světlo a někdo mi začal sahat na nohy a shazovat mi je. S infarktem na jazyku, že se jedná o zásahovku, přepadení, tajnou akci CIA nebo co, jsem se prudce zvedla, abych viděla další dva puberťáky s jejich maminkou, jak mě a mému příteli mávají s expresními místenkami před obličeji. A tak se zase nespalo. Asi půl hodiny se vybalovali a hledali nabíječky, které si stejně nemohli nikam zapojit. A pak se jeden z chlapců zeptal: “Mami? Pojedem do Pardubic přes Prahu? Doufám, že nepojedeme přes Brno, takový zapadákov.” Chtělo se mi na něj zařvat, aby si do prdele zopakoval dějepis 5. třídy, kde se bere Česká republika a taky, že Pardubice musí být určitě o hodně lukrativnější bydliště, než Brno, takový zapadákov. Idioti. Ale nebojte, to nebylo všechno.

Čekání v Brně

Vyšli jsme s přítelem na uličku. Bavili jsme se o tom, že bychom měli našim spolucestujícím oznámit, že se jdeme protáhnout, a že se vrátíme zpátky. Když matka z kupé s arogancí v hlase pronesla “Ta si snad myslí, že jí asi neslyšim, nebo co,” a začali se všichni smát. Řekla jsem, že když nás slyší, tak určitě vědí, že zase přijdeme. Nehledě na to, že jsme měli v kupé kufr. Po hodince a půl jsme přišli no a co myslíte? Haxny natažený na našich sedačkách, nechtěli se zvednou a zas ta máma chytře pronesla: “Chudinky moje, oni vás budí.” Jakmile jsme si sedli už nespali ani jednou a mluvili SUPER HLASITĚ, ASI JAKO KDYŽ ZMAČKNU CAPS LOCK, dokud nevystoupili v těch svejch Pardubicích, které jsou před Prahou. A to už nemělo cenu spát.

Zdroj fotek: vlastní galerie

Úspěch na Instagramu je podvod | Coffee Talks #5

instagramZvláštní. Poslední Coffee Talks bylo také na téma Instagram. Slibuju, že se příště zamyslím nad něčím jiným. Jenže tahle myšlenka se mi už delší dobu kroutí v hlavě jako červík a čeká jen na to, až se o ni podělím s vámi. Jak to tedy je s úspěšnými profily na Instagramu? Dá se vyhrát nad algoritmem? A nejsou veškeré hodiny spojené s plánováním časů, šperkováním popisků a volbou těch nejlepších hashtagů zbytečné? A co tedy funguje? 

Úspěch na Instagramu je podvod | Coffee Talks #5

Veškeré věci, o které se s vámi podělím, jsem vyzkoušela sama. Pokud jste četli o mém útěku z Instagramu, víte, že jsem si na něm vybudovala závislost. A aby to nebylo jen plýtvání časem, ledacos jsem díky ní zjistila. Zkusila jsem spoustu věcí, abych svůj profil nakopla a sledovalo mě víc lidí a oslovovaly mě na základě nich společnosti s nabídkami spolupráce. Což se sice stalo, ale čísla se zastavila a teď už nějakou dobu jen klesají. A co se followers týče, ti klesají o pár pátků déle.

Bruno Coffee, Trutnov

instagram

První etapa

Když jsem si Instagram založila, strašně rychle jsem se dostala na číslo 1000 followerů. Dokonce jsem se všem ukazovala na hlavní stránce jako první a získávala tak jednoduše srdíčka, aniž bych se snažila. V té době jsem ani netušila, jak se dá profil z osobního změnit na firemní, že existují přehledy, jaké hashtagy mám používat a na koho přesně a hlavně kdy mám cílit. Fotky jsem přidávala, kdy se mi zachtělo, s popisky jsem si hlavu nelámala, přidávání obsahu jsem si neplánovala a byla jsem na tom nejlépe. A proč? Jednoduché. Instagram se tímhle snažil zaháčkovat do mého života. Co chce člověk, který má blog (nebo e-shop, svou firmu apod.) od Instagramu, když si ho zakládá? Aby přilákal pozornost širšího publika. Jenže pak se čísla zastaví a vy nevíte proč a začnete hledat řešení, která by váš profil posílila (což je všechno dobře naplánovaná marketingová strategie Instagramu).

Bouda v Obřím dole, Krkonoše

instagram

Firemní profil

Možná jsem udělala chybu, možná by to dopadlo stejně. Po čase, kdy se číslo mých sledujících pohybovalo okolo 2 500 jsem si změnila statut profilu z osobního na firemní. Chtěla jsem mít pod svým jménem napsáno Blogger. Mimo jiné si do profilu můžete vložit svou adresu (právě v případě, že máte e-shop, firmu…), kontakt (email, telefonní číslo…), monitorovat přehledy a tím pádem přesně vysledovat, kdy jsou vaši sledující nejvíc aktivní. A přesně v tento čas je údajně nejlepší přidávat příspěvky. Ale kdyby to bylo takhle jednoduché, tak máme všichni sta tisíce sledujících.

KočKavárna, Písek

instagram

Reklamy

Po určité době, kdy si vás Instagram pojistil obrovským počátečním nárůstem sledujících i srdíček a celkové zpětné vazby (drží vás v domnění, že takhle Instagram funguje a vy jen děláte něco špatně, a proto vaše dosahy klesají), se všechno zastaví a naopak vám čísla pomaličku začnou klesat. Sem tam se stane, že vám najednou přibude obrovské množství srdíček (Instagram vás v algoritmu posune nahoru, aby si udržel vaši přízeň a přesvědčil vás o tom, že stále můžete mít úspěch), ale stále častěji se začne objevovat reklama, jak by váš profil vypadal, kdybyste si zaplatili placenou propagaci. A tak se stalo, že jsem si ji zaplatila ze zoufalosti i já. Až nyní vím, že to bylo dokonce i v ten nejvhodnější čas před Vánoci, kdy má investice do reklamy největší smysl. A možná je i pravda, že vás začnou sledovat lidé, kterým se váš profil opravdu líbí a nedají hned při první příležitosti unfollow. Akorát, že Instagram chce víc. Chce, abyste investovali do reklam opakovaně. Samozřejmě, že čím víc budete investovat do jednotlivých reklam, tím větší číslo se vám vrátí, ale rozhodně nečekejte stejný nárůst, jako tomu bylo zpočátku.

Bezcukru, Katowice

instagram

Plánování

Zkusila jsem přidávat fotky v nejvytíženější časy. Ale když se nad tím zamyslíte, většina lidí jde na sociální sítě, když se probudí (6 – 8 hod ráno), kolem oběda a úplně nejvíce z nás je sleduje večer (19 – 21 hod). Pokud si řekne víc lidí, že fotku přidá večer, jak myslíte, že zareaguje algoritmus? Rozhodně ne tak, že dokáže všechny fotky dát na první místo. K většímu počtu srdíček vám mohou dopomoci i správně zvolené hashtagy (říká se, že je nejlepší používat hashtagy, které byly použity jen u několika desítek tisíc fotek). Čím víc srdíček (a čím rychleji) se objeví u vašeho příspěvku, tím vás algoritmus posune rychleji nahoru. Ale rozhodně to není tak, že když budete sledovat přehledy a přidávat fotky ve vytříbené časy, očůráte tím algoritmus. A další věc je, že můžete příspěvek přidat klidně i ráno, a když se vám podaří nasbírat dostatečné množství srdíček a komentářů, večer se může objevit příspěvek několika lidem, kteří vás sledují, v popředí.

Mohlo by vás také zajímat:

Instagram ukradl blogování | COFFEE TALKS #4

Co funguje

Rozhodně nepodceňujte rozjezd. Jakmile si založíte Instagram, investujte do reklam. Buďte aktivní na profilech jiných lidí, kteří se věnují podobným tématům. Nebojte se je sledovat, ale nepřehánějte to (můžete dostat ban). Můžete vyzkoušet přidávat příspěvky pravidelně, ale nesoustřeďte se vyloženě na časy, ale spíš na získání srdíček v co největším počtu a v co nejkratším čase. A když budete mít štěstí a budete vyvolení, Instagram vás možná dostane na onen pomyslný vrchol. Pár takových profilů existuje, ale opravdu chcete svůj život trávit zrovna takhle?

Zdroj fotek: vlastní galerie

Jak jsem přežila let letadlem, které mělo zlomené křídlo

let letadlem

Ráda bych hned v úvodu s posměšným úšklebkem na rtech napsala, že se jedná o clickbait. Bohužel. Tohle se mi opravdu stalo. Naštěstí se tahle historka řadí mezi ty, které později vyprávíte v hospodě svým známým a všichni se smějí až se popadají za pivem naplněná břicha. Akorát se dnes musí všechno dokumentovat, abyste mohli vyprávět a hned ukazovat důkazy. Ty nemám. Ruce se mi celou cestu klepaly natolik, že byste pravděpodobně z rozmazaných fotek stejně nic nevyčetli. Budete mi muset věřit, že tento let letadlem byl boj o přežití.

Jak jsem přežila let letadlem, které mělo zlomené křídlo

Ještě než se dostanu k samotnému příběhu, musím se s vámi podělit o dění, které mu předcházelo. Koupili jsme si s přítelem letenky do Říma přes společnost RyanAir. Jedná se o nízkonákladovou irskou leteckou společnost, se kterou jsme letěli už loni. Samotná letenka vyšla na pár fufníků, ale nedomysleli jsme, že mám fobii z létání a z cizích lidí a bude potřeba přikoupit místenky. Jako blbci jsme vyčkávali do posledního dne, jestli se cena místenek nějak razantně nesníží. Nesnížila. V podstatě bychom dali stejné peníze za místenky jako za obě letenky. Začala jsem se psychicky připravovat, že budu sama v letadle s cizími lidmi všude kolem mě a jako bonus sedět v uličce (kde do mě neustále vrážela letuška s vozíkem). 

Mohlo by vás také zajímat:

5 věcí, které vám o psech nikdo neřekne

Hodina do odletu (nakonec to byly dvě)

Do Prahy jsme dojeli vlakem a kupodivu na minutu přesně. Vždycky mám paranoidní strach, že bude mít vlak zpoždění a letadlo nám uletí, takže si nechávám pokaždé tak 5 hodinovou rezervu. V klídku jsme si nechali ujet přeplněný Airport Express, vždyť máme přece čas. Frajersky jsme se procházeli po letišti, dívali se na runwaye a nakonec jsme se šli pohodovým krokem odbavit. Ještě jsem zdržovala s kosmetikou, kterou jsem měla chytře rozházenou po celé kabelce (větší zavazadlo bylo opět za nekřesťanský příplatek).

Vyšli jsme do tranzitní zóny a vidíme, že náš let má zpoždění 25 minut. Pořád máme kupu času si projít obchůdky a připravit se na let. Hlavně teda já, v ruce hystericky držíc rozmačkaný Kinedryl, který jsem si měla vzít alespoň hodinu před odletem. A jak se tak procházíme vidíme na tabuli před námi nápis boarding u našeho letu. Začali jsme na sebe s přítelem přes celé letiště, tak aby nás nikdo nepřeslechl, pokřikovat. “Co to je?!” “To je nástup, kurva!” “To je blbost, blbost, blbost!” a pak jsme utíkali samozřejmě až někam do suterénu k poslednímu gatu. Ještě jsem stihla koupit vodu za 80 Kč (šetříme, ne?) a hodit do sebe rozemletý prášek. U gatu byla fronta lidí. A tak jsme se zařadili až nakonec a půl hodiny postupovali do letadla.

Cesta zpátky byla naštěstí v pořádku:

V letadle

Sebevědomě jsem se usadila na své místo a doufala, že Kinedryl brzy zabere a já usnu. Narazila jsem si na hlavu sluchátka, pustila uklidňující tóny do uší a čekala na odlet. Přítel seděl ob sedadlo přede mnou, což mi přišlo v tu chvíli pozitivní, protože jsem alespoň viděla na jeho ruku na loketní opěrce. Zavřela jsem oči a pomalu cítila, že se propadám do spánku. Vyrušil mě hlas pilota, který nám lámanou angličtinou sdělil, že budeme odlétat asi tak za 30 minut, protože je hustý provoz nad Evropou. Temperamentní Italové začaly halekat na celé letadlo a horlivě gestikulovat a klepat si na zápěstí – zřejmě někam spěchali.

O 40 minut později

Letadlo se začalo vrávoravě pohybovat. Sice jsem přes hlavy mých spolucestujících nic neviděla, ale bylo mi jasné, že najíždíme na vzletovou dráhu. Letadlo se rozjelo, začínalo nabírat rychlost a pak se prudce zastavilo, až jsem se praštila do čela o sedadlo přede mnou. Takto s námi bylo zacházeno ještě asi 20 minut. Nakonec se pilotovi nějak podařilo vzlétnout. Všechna světla v letadle se začínala rozsvěcet a zhasínat a letadlo se trhavě pohybovalo nahoru a dolu. Vzhledem k tomu, že nejsem ostřílená v létání letadlem, jsem se pro jistotu podívala po lidech kolem mě a dle jejich vyrovnaných výrazů se uklidnila. To je zřejmě běžná praxe. Opět jsem se opřela a snažila usnout. Pokaždé, když jsem cítila, že přichází spánek, nastala turbulence. Čapla jsem se sedadla přede mnou (pán, který na něm seděl, se na mě pořád naštvaně otáčel, což chápu, protože by mi také vadilo kdyby se ze mě někdo snažil vyklepat duši), abych měla pocit něčeho pevného.

Předchozí článek:

Přejete si deaktivovat váš účet? | Deaktivace Instagramu a její následky

Ten to má ale hodně rozbitý

Po hodině a kousek jsme se blížili k letišti v Římě. Už jsem se začala plácat po rameni, že jsem let přežila bez větších hysterických výlevů a ostudy. Pilot se chystal na přistání, vysunul vztlakové klapky (říkala jsem, že jsem viděla na křídlo?) a letadlo se začalo zvláštně pohybovat na stranu. Můj spolusedící se podíval z okénka a začal horlivě ukazovat na zlomenou vztlakovou klapku, která sebou mlátila o křídlo. Někde za mnou se ozvalo “Ten to má ale hodně rozbitý,” takže jsem začínala propadat panice. Snažila jsem se uklidnit tím, že už přistáváme, ale když jsem se nahnula přes kolegy vedle mě, viděla jsem, že jsme zase vysoko nad zemí. Podívala jsem se na výrazy ostatních cestujících a došlo mi, že je něco FAKT ŠPATNĚ. Lidé si vyndávali své modlitební knížky, objímali své přátele a rodinné příslušníky, někdo plakal a já stále viděla jen blbou ruku jediné osoby v letadle, kterou jsem znala. Jo a to hodně rozbitý byla turbína. Zkrátka nefungovala. 

Zázrak

Pokud se nacházím v život ohrožující situaci, většinou začnu křičet, že všichni umřeme, co budeme dělat, pláču a připravuji se na smrt. V tomto případě jsem se jen držela křečovitě za sedadlo přede mnou (pán už se na mě díval se slzami v očích těžko říct, jestli to bylo kvůli mně, nebo kvůli ostatním okolnostem) a byla naprosto zticha. Světla opět problikávala, letadlo se propadalo, naklánělo a klepalo se. Přistání se nepodařilo ani na 4. pokus. Zahlédla jsem paní, která psala závěť na stránky bible. Po celém letadle se ozývalo sténání a řev. A pak. Pak jsme přistáli. Občas letadlo nadskočí, klepne to s vámi, vypadne špatně připevněná dýchací maska nebo nějaké příruční zavazadlo. V našem případě se málem urval celý podvozek, někdo dostal infarkt a další cestující si cvrnkli do kalhot. Ale přistáli jsme.

Zdroj fotografie: vlastní galerie

Přejete si deaktivovat váš účet? | Deaktivace Instagramu a její následky

deaktivace Instagramu

Uf… Po takové dlouhé odmlce začínat úvodní větu článku je vážně nadlidský úkol. Omluvte mé kostrbaté vyjadřování v následujícím textu, ale už jsem vyšla ze cviku. A kdo nebo co je na vině? Může za to deaktivace Instagramu. Bystří si jistě všimli, že před nedávnou dobou jsem několik měsíců neměla Instagram. Nejprve jsem si myslela, že dělám dobře, ale nyní postupně zjišťuji, že jsem možná udělala chybu.

Přejete si deaktivovat váš účet? | Deaktivace Instagramu a její následky

K deaktivaci Instagramu se alespoň jednou za dobu jeho užívání dostal každý z nás. Někdo si chce odpočinout, jiný se bojí o své soukromí. Můj důvod byl jeden z těch nejklasičtějších – chtěla jsem se soustředit na školu. Občas se mě někdo z mých známých zeptal, proč Instagram nemám, když oni na něm tráví pár minut denně. Přidání fotky a příběhů přece netrvá tak dlouho, abych si Instagram musela rušit. Akorát, že já si velice rychle uvědomila, že moje posedlost krásným feedem a vymakanými popisky už hraničí se závislostí.

Zábava vs závislost

Při snaze psát svou bakalářskou práci jsem se pokaždé po několika minutách přistihla, jak projíždím profily CIZÍCH LIDÍ. Kontrolovala jsem svůj dosah, počet srdíček, která mi přibyla za posledních pár hodin a odpovídala na komentáře. Nepomohlo ani zrušení veškerých upozornění. Po nějaké době trápení, jsem usoudila, že bude lepší, když se s Instagramem na nějakou dobu rozloučím. Možná, že někoho z vás napadlo, že jsem měla abstinenční příznaky, klepaly se mi prsty, které jako by volaly po dalších dvojklicích na fotky. Překvapivě (hlavně tedy překvapivě pro mě samotnou) jsem byla bez Instagramu relativně v pohodě. Asi dvakrát jsem si vzala telefon s tím, že jsem se chtěla na Instagram podívat, ale rychle jsem si zvykla na skutečnost, že v mém telefonu není.

A bylo mi lépe

Čeho jsem si všimla hned, byla naprostá absence focení. V době, kdy jsem Instagram ještě měla, jsem byla schopna nafotit klidně i 100 fotek denně (a to nepočítám fotky ve stories) během běžného dne!!! V době, kdy jsem byla bez Instagramu, jsem vyfotila třeba 2 fotky za týden. Začala jsem se sama sebe ptát, jestli nejsem blázen. A taky mi začala celá aplikace připadat zbytečná. V mém životě nadbytečná. A byla jsem ráda, že ji nemám.

Mohlo by vás také zajímat:

Proč nečtu některé články | Otravné zvyky bloggerů #1

Návrat zpátky

V některých momentech jsem byla přesvědčena o tom, že si Instagram smažu nadobro a už se na tuhle zpropadenou sociální síť v životě nevrátím. Akorát, že jsem si pořád říkala, co bude s blogem a s lidmi, se kterými si na Instagramu píšu a chci s nimi být v kontaktu. Nakonec jsem si Instagram obnovila, ale nic jsem na něj nedávala a skoro jsem na něj nechodila. Chtěla jsem zjistit, zda mě jeho přítomnost v telefonu nenaláká do starých kolejí. Po čase jsem přidala pár fotek. A? Nic.

Následky deaktivace Instagramu

Není tohle všechno v pohodě? Už nejsem závislá. Bojuji sama se sebou, jestli bych Instagram neměla zrušit. Vybudovala jsem si k němu za tu krátkou dobu bez něj obrovský odpor. Nechce se mi upravovat fotky, skoro z povinnosti dávám něco do stories. A bohužel ani nevím, co mám psát na blog. Tolikrát jsem si sedla k počítači, že něco napíšu, ale pokaždé článek skončil v koši, v o chlup lepším případě v konceptech, které ale stejně nikdy nezveřejním. A tak se ptám, čím to? Je snad na vině náhlé stopnutí inspirace? Je Instagram pro kreativce a v momentě, kdy si s ním přestanete hrát X hodin denně, o kreativitu se snadno připravíte? A jak je možné, že dřív jsem byla schopná blogovat i bez Instagramu? Může deaktivace Instagramu za tvůrčí krizi?

Zdroj fotek: vlastní galerie

Typy pisálků | Otravné zvyky bloggerů #2

typy bloggerů

Pokračování série, kterou buď milujete, nebo nenávidíte. Tentokrát se společně zaměříme na typy bloggerů a pisálků. Blog dobře vypadá, není přeplácaný, nevyskakují na něm každou chvilku bannery a články mají adekvátní délku. Co mi ale dokáže zkazit náladu je obsah. Věřte nebo ne, obsah je na blogu to nejdůležitější. A kdo to ještě nepochopil, tak by se měl vážně zamyslet nad tím, jestli je blog opravdu něco, čemu by se měl věnovat.

Proč nečtu některé články | Otravné zvyky bloggerů #1

Typy bloggerů

 

Zmatkař

Tento typ je podle mě nejrozšířenější. Začtete se u něj do článku. Neobsahuje gramatické chyby, překlepy, slova mají hlavu a patu… Říkáte si, co může být sakra špatně? Po chvíli čtení zjišťujete, že tak trochu chybí souvislosti. Chvíli čtete o tipech na gastro podniky a najednou jste u vtipné historky, ze které se vyklube příběh o domácím zvířátku. Článek, který by se obsahově dal rozdělit na tři. Já mám tento problém taky, ale samozřejmě ne v takové míře. Spíš je pro mě těžké udržet si myšlenku, aby měla hlavu a patu a nechyběla jí pointa. Od toho je ale kontrola! Mně pomáhá číst si texty nahlas.

 

Král paslov

Mno, hale, orandžový, předse a další perly. Na tahle paslova jsem alergická. Jakmile něco takového vidím, tak zdrhám pryč rychlostí blesku. Na druhou stranu chápu, že blogy mohou psát i cizinci, dyslektikové a dysgrafikové, ale i tohle má své řešení. Stačí si článek překopírovat do Wordu a vyhnete se trapasu raz dva.

 

Překlepář

Myslím si, že překlepář je jediný ve své kategorii, kdo by se dal zároveň diagnostikovat. Rozumím tomu, že se nedá vyhnout všemu. Obzvlášť, když trávíte nad jedním článkem hodiny v kuse. I mně se stává, že některé překlepy odhalím až s odstupem. Každopádně – překlep v nadpise? Překlep vedle překlepu? Článek, kde jich najdu víc, pro mě okamžitě ztrácí váhu a to může být sebevíc kvalitní. Opět pomůže Word, který (některé!!!) překlepy odhalí. Zbytek je na vaší bystrosti a trpělivosti.

 

Liebesbriefer

Takže jste si dali pusu, ale on se s tebou do večera rozešel a druhý den na tebe čekal s kyticí před školou? To mě ale vůbec nezajímá. Napsat své milostné problémky do povídky by dostalo v tu ránu úplně jiný rozměr. Navíc by nebylo tak očividné, že se něco takového stalo, ještě když najdu podobný typ článku v kategorii DIARY.

 

Chvátal

“Ahoj, jak je? U mně dobrý. Včera sem šla do týhle kavarny protože jsm ji měla vyhldlou už delší dobu. Užijte fotky. Papa. XOXO” Prosím, tohle ne. Ještě to sdílíte veřejně na sociálních sítích. S tímhle se raději nechlubte. Většinou vám nikdo nenapíše, že je článek o hovně a ještě k tomu napsaný ve spěchu, ale snad máte nějakou soudnost, ne?

 

Závěrem

Chtěla bych říct, že výše zmíněné ukázky jsou ilustrační a jakákoli podobnost je čistě náhodná. Další věcí, kterou musím zmínit, je, že by vás mohlo napadnout, že většinou se kategorie vztahují na malé holčičky, ale bohužel jsem se s podobnými případy setkala i u dospělých bloggerů. Další typy bloggerů si můžeme nechat třeba na příště.

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

Vietnamci a (ne)tykání

Vietnamci

Nedávno jsem byla nařčena na Facebooku z tykání. Uvedu přesné znění onoho komentáře: “No, nejsem Vietnamka, abyste mi tykala.” Zrovna trefa do černého, protože jsem nedávno dělala takový soukromý průzkum v našich místních večerkách. Já totiž Vietnamským spoluobčanům netykám. Nedělám rozdíly. Tak mi připadá člověk, který nastoupí do večerky a halasně zvolá “Ahoj Hani!” Tohle by si asi daný zákazník například v Bille nedovolil. Samozřejmě nevidím do pozadí. Zákazník se může s prodejcem znát, ale jelikož jsem se setkala s lidmi, kteří si s Vietnamci tykají i když k nim jdou nakoupit poprvé, tak tomu moc nevěřím.

 

Průzkum

Nápad, že udělám průzkum, vznikl tak, že jsem opět přišla do večerky se svým vykáním a prodavačka se na mě pomalu ani nepodívala. Do krámku přišla i další zákaznice, která si kupovala chlast a cigára na sekeru, tykala, a prodavačka byla samý úsměv a vtip (v tomto případě se zákaznice s prodavačkou znala, ale chápete na co narážím, že?). Tohle nebylo poprvé, co se mi něco takového stalo. A tak jsem vyrazila do večerky na obhlídku. Jednou jsem vykala a jednou tykala. Výsledek mě docela překvapil.

 

Vietnamci

 

Návštěva večerky, když vykám

Slušně pozdravím “Dobrý den!” a usmívám se. Reakce prodavače je nemastná neslaná. Výraz má protivný a chování úsečné a neochotné. Žádné poděkování, ale dočkám se pozdravu na rozloučenou. Připadám si jako bych byla na obtíž a svým nákupem otravovala. Nepřátelský pohled mě probodává po celou dobu návštěvy obchodu i po mém odchodu.

 

Návštěva (stejné) večerky, když tykám

S úsměvem zvolám “Ahoj!” a dostane se mi stejně úsměvného přivítání. Výraz se mění na přívětivý a chování je ochotné a hraničí až s vtíravostí, ale je to milé. Prodavač mi několikrát děkuje. Připadám si jako VIP zákazník. Loučí se s úsměvem a zvesela. Přátelský pohled mám v zádech ještě dlouho poté, co opustím obchod.

 

Vietnamci

 

Proč tomu tak je?

Ptala jsem se mého kamaráda, který je původem Vietnamec. Jeho rodiče mají také krámek. Oni ale zrovna spadají do skupiny prodejců, kteří si tykají se stálými zákazníky. Takže jsem vlastně na žádné rozuzlení nepřišla. Každopádně si myslím, že je to kvůli tomu, že Vietnamci nevědí, co je  tykání a co vykání. Možná je jim tykání bližší a líbí se jim oslovení “vlastním” jménem. Cítí se tak jako by zapadali.

Ale abych nespoléhala jen na svůj názor, narazila jsem na rozhovor s bloggerkou Do Thu Trang, ve kterém se o tykání zmiňuje. “Myslím, že naši rodiče to nevnímají tolik jako my. My už víme, že se v Česku tyká a vyká. Ve vietnamštině není přímo vykání a tykání,” takže vlastně můj názor potvrzuje. Také v rozhovoru mluví o zajímavém zážitku, kdy musela jednu zákaznici upozornit na to, aby jejímu tatínkovi netykala.

 

Závěrem

Nerada bych, aby si někdo myslel, že když bude Vietnamcům tykat, budou na něj milejší. Každý člověk je jiný, má jinou povahu a já znám spoustu velice milých a příjemných vietnamských obchodníků, kterým vykám. Zmínila jsem jen jednu příhodu. Bylo mi velmi nepříjemné tykat, takže jsem nechtěla zjišťovat situaci ve více obchůdcích, ale třeba bych došla nakonec k jinému závěru.

Poslední věcí, kterou tento článek ukončím, je, abyste se chovali vždy ke každému člověku bez ohledu na jeho národnost slušně a zdvořile. Vietnamci jsou tu sice mezi námi dlouho, jsme na ně zvyklí, ale starší generace se stále učí. Jít jim dobrým příkladem je důležité, aby si nemysleli, že jak se chováme mnohdy my k nim, je v Česku normální. Možná proto je velké množství prodejců protivných, protože se k nim s opovržením chováme i my. 

Zdroj fotek: pikeletandpie.com, pixabay, flickr

 

 

Něco jako back to school

back to school

Návrat do školy po delší pauze je vždycky těžký. A tak mě napadlo, že i když se většinou obsah spojený se školou tvoří v září, nebude úplně od věci napsat něco i teď. Takové pozdní back to school. Většině vysokoškolákům pomalu ale jistě končí jedno z nejvíce stresujících období a tím je zkouškové. Ze stresu skáčeme rovnou do dalšího – do letního semestru. Já se snažím návrat do přednáškových sálů vždycky něčím zpříjemnit a ráda se s vámi podělím o pár tipů.

Mohlo by vás zajímat: Co řeší student vysoké školy?

Pozitiva

Každý semestr se liší. Zatímco na základních a středních školách se rozvrh nemění po celý rok, na vysoké se mění dvakrát. Tím pádem mají studenti většinou jiné předměty než v předešlém semestru. Letní semestr bývá většinou lepší, protože je ráno dřív světlo a vstává se o chlup líp. Další pozitivum vidím v tom, že se blížíme pomalu ale jistě k teplejším dnům a můžeme postupně shazovat vrstvy oblečení a čas trávit venku. U nás před školou máme místo, kde je trávník a občas si krátíme čekání na následující vyučovací hodiny tam. V zimě většinou bývám v knihovně, kde je klid a teplo a sem tam mě prostory plné knih donutí i k učení, ale venku je to vždycky lepší! A pokud se u vaší školy žádné takové místo nenachází, věřím, že se v blízkosti najde třeba park, kam můžete vyrazit s knihou nebo kamarády a chvíli si na čerstvém vzduchu odpočinout.

Školní potřeby

Co se u mě pojí s tím, že v dalším semestru mám jiné předměty, je nákup nového sešitu. Používám buď notebook nebo sešit, ve kterém si vyčlením pár stran na každý předmět. Přijde mi to lepší než tahat 10 různých sešitů, protože mít těžkou tašku kvůli tomu, abych popsala pár stran v každém z nich, je vcelku zbytečné. Navíc se to na vysoké, na rozdíl od základky a střední, nevyžaduje. Osobně doporučuji sešit, který má pevné desky, aby se neponičil. S tím mám bohužel také zkušenost a tahat pokaždé salát, ze kterého mi každou chvilku odletí nějaká stránka, je dost na prd.

K sešitu se pojí i psací potřeby. Já se vždycky snažím sehnat co nejvíc propisek a zvýrazňovače. Víc věcí nepotřebuji. Samozřejmě se odvíjí potřeby obor od oboru, ale nerada bych zacházela dál, protože vlastně ani netuším, co je potřeba jinde. Já si vystačím s málem a opět se snažím mít minimum věcí, abych se nepronesla.

Jídlo a pití

Důležitou součástí mého studentského života je i káva, bez které se neobejdu. Takže jsem ráda, že mi Ježíšek nadělil bambusový kelímek, do kterého si mohu nechat kávu připravit. A jeho další výhodou je, že je opravdu lehounký a tím pádem se opět vyvaruji pár gramům v batohu navíc. Svačiny si většinou také beru z domova. Je to nejjednodušší. Nehledě na to, že nikdy nevím, kdy mě přepadne můj nepřítel hlad a to je dost nepříjemné, tak se tomu snažím vyvarovat.

Ráno dělá den

Posledním mým takovým tipem je vyvarování se protivným rán. Takhle označuji ranní vstávání, kterému se na vysoké občas nikdo nevyhne. Já se snažím vstávat ve stejný čas každý den, abych nebyla překvapená při návratu do školy. Rána si zpříjemňuji snídaněmi, na kterých si dávám záležet. Ovoce nebo zelenina skvěle nastartují zažívání. Samozřejmě neoželím ani kávu. Jinak si dávám třeba kaši, toasty a podobná snadno připravitelná a hlavně vydatná jídla.

Rána se dají obohatit i jógou. Na YouTube jsou i videa, kde jsou pětiminutová cvičení a to i přímo v posteli. Moje rána nejsou nikdy příliš uspěchaná, takže mám na podobné věci většinou čas. Náladu mi zlepšují i knížky, ale v poslední době na ně nejsem asi naladěná, takže čtu spíš časopisy nebo nějaké zprávy na internetu, abych byla v obraze.

Závěrem

Doufám, že odstartujeme nový semestr v pohodě a nebudou nás moc dusit. A pokud máte i vy nějaké “zlepšováky”, tak se na ně budu těšit v komentářích.

Zdroj fotek: vlastní galerie

Proč nečtu některé články | Otravné zvyky bloggerů #1

články

Během týdne přečtu desítky i stovky článků na různých blozích. Setkávám se s úžasnými články, které mi něco přinášejí i do života. Mám ráda i články, které jsou spíš oddechové a nenáročné, klidně s kapkou humoru. Některé blogy pohladí i na pohled a z těch si beru inspiraci, co se týče vzhledu blogu. Jenže občas narazím i na věci, které mi vadí a otravují mě.

 

Příliš krátké články

Občas není na škodu napsat kratší ale o to kvalitnější článek. Na delší čtení musí být čtenář správně naladěn. Krátký článek zaujme i náhodného kolemjdoucího. Trochu si otestuje styl psaní a zjišťuje tím, jestli danému blogu přišel na chuť. Ale ze dvou vět se to poznat nedá. Bohužel se tenhle nešvar netýká začátečníků. Mini články vídám i u populárních bloggerek. Nejlepší je, když jsou tyhle typy článků obohaceny o 150 fotek na jedno brdo. Nebaví vás psát, ale chcete i přesto něco přidat, aby váš blog “nezemřel”? Raději ho rovnou smažte!

 

Příliš dlouhé články

Dva protipóly, ale ani jeden z nich není to pravé ořechové. Upřímně mi dlouhé články zas až tak nevadí. Občas se přistihnu, že jsem doslova lapena do řádek, ale někdy přeskakuji odstavce a modlím se, abych už byla u konce. Jsou bloggeři, kteří umí psát dlouhé a chytlavé články, ale na tento typ psaní musí mít člověk talent. Pokud se jedná o jednolitý text bez jediného odstavce, odlišného typu písma a obrázků, tak blog z 99 % zavírám a opouštím bez zanechání komentáře.

 

Problémy s okomentováním článku

Kuří oko čarodějnice, roh z jednorožce, tři vlasy děda Vševěda, vyřešení Einsteinovy hádanky a můžete okomentovat článek. Jsou stránky (jako Wix), které nenabízejí možnost okomentování článku bez předešlé registrace. Jenže takový blog na Blogspotu nabízí možnost zadání dvou věcí – jméno a adresa webu. I přesto většina bloggerů tuhle funkci svým čtenářům nenabízí. Zkuste jim to ulehčit. Přijdete tím o komentáře, protože ne každý je trpělivý si zakládat účet, aby poté mohl komentovat vaše články. Někdy se může stát, že už se čtenář po téhle zkušenosti na váš blog už nevrátí.

 

Vyskakující okna

Jsem na blogu poprvé a po několika vteřinách na mě vyskočí okno s tím, abych blog začala sledovat na Instagramu, olajkovala ho na Facebooku nebo zadala svůj email. Vždyť ještě ani nevím, jestli se mi ten blog vůbec líbí! Delší intervaly, dámy a pánové. Tímhle odradíte spoustu lidí, kteří se mohli stát vašimi pravidelnými návštěvníky.

 

Vyšperkovaný design

Některé blogy jsou opravdu krásné. Každému se samozřejmě líbí něco jiného, ale já jsem vyloženě odpůrce některých interaktivních prvků. Blikajícím písmenům a pixelkám už dávno odzvonilo. Přijde mi, že tenhle typ lidí, který měl dříve vytapetovaný blog pixelkami, má potřebu si tenhle oldschool kompenzovat v podobě různých posuvných oken, která různě jezdí a překrývají se jako špatná prezentace v PowerPointu. Blog, kde se nedá orientovat, odradí spoustu lidí.

 

Závěrem

I na mém blogu by se našlo spoustu chyb. Hodněkrát jsem se dozvěděla, že mé logo vypadá jako úterý, jeden článek na stránku je málo, rubriky v angličtině nejsou zrovna ideální, když jsou články psané v češtině a tak dále. Je důležité se nad konstruktivní kritikou zamyslet a i když s ní třeba nesouhlasíte, podívat se na věci s odstupem. Já plánuji úplně změnit vzhled, přepsat rubriky a možná přidat i víc článků na úvodní stránku. Snadnější orientace, kvalitní obsah a nevtíravost, jsou jen začátkem pro oslnivý blog. Vsadím boty, že najdete sami své důvody, proč z některých blogů berete nohy na ramena.

Zdroj fotky: vlastní galerie

 

 

Transgender, černošský albín, homosexualita… | Všeho moc škodí

transgender

Nedávno jsem četla článek o první transgender modelce Česka a Slovenska. Nad těmito články se nepozastavuji, tahle tematika mi není cizí, takže jsem nebyla nijak překvapená. Ze zvědavosti jsem zabrousila do diskuze, protože ne všichni jsou tak liberální. Byla jsem překvapená, že většina diskutujících se držela slušného vyjadřování (očekávala jsem nadávky jako třeba buzna), i když třeba takové věci nerozumí, nesouhlasí s ní. Avšak jeden komentář se mi vryl pod kůži. Bohužel diskuze pod článkem byla uzavřena, tak se pokusím parafrázovat: Modelce přeji úspěchy, ale kolik takových lidí je? Asi 2 %? Takže teď očekávám hromadu článků o spokojených heterosexuálních rodinkách a pak zase jeden podobný tomuto. A právě tento komentář vystihuje mé rozpoložení.

Toleruji, ale…

Takový Netflix je králem podsouvání, řekla bych anomálií, jakožto normálního, běžného. Černošský albín, který je gay, Asiatka, která je lesba a má dva otce… A co minulá série AHS? Obsazené role měly většinou homosexuální orientaci. Páry jsou ve filmech i seriálech (případně v reklamách) smíšené rasy. Ne dva běloši, ne dva černoši (či Asiaté). Já dokážu tolerovat všechno. Hlavně proto, že jsem chodila na základku pro cizince. Angolané, Barmánci, Vietnamci, Rusové, Maročané a další národnosti nebyly výjimkou. Díky této zkušenosti, mi nikdy nepřišlo zvláštní, když šel po ulici černoch nebo Asiat. Byla jsem na ně od dětství zvyklá. Sama mám i hodně známých z LGBT komunity, takže ani tahle skupina lidí mi není proti srsti. Jen mě vytáčí neustále podsouvání těchto skupin a upřednostňování před většinami. Navíc, kolik je například černošských albínů a kolik z nich jsou gayové/lesby?

Co tím dokážou?

Jsou lidé, kteří svůj názor nezmění. Budou si myslet dál, že homosexualita je nemoc. Dál se budou stranit jiným rasám, ale jsem si jistá, že tolerance u těchto lidí je vyšší, než bývala dřív. Hlavně proto, že se s lidmi odlišné rasy setkáváme běžně na nákupech, v MHD, a pokud lidé cestují, tak jsou s existencí jiných ras smířeni. Homosexuálové jsou v našich rodinách, stávají se našimi přáteli. Ovšem pokud nám média budou neustále podsouvat až nereálné postavy, psát příběhy o transgenderech, homosexuálech, černošských albínech a kdesi cosi, akorát tím vyprovokují “netolerantní” k větší nenávisti.

A co děti?

Podívejte se na video Gabriely Klementové, která je sama součástí LGBT komunity, ale i přesto vnímá narůstající povědomí o homosexualitě objektivně. V posledních asi 10 letech počet homosexuálů/bisexuálů/pansexuálů/whatever narůstá. Jednak je to jistě proto, že se o tom v médiích začalo mluvit. Hodně vlivných osob přišlo s coming outem a snaží se o LGBT komunitě rozšiřovat povědomí. Jenže na druhou stranu děti ještě nemají cit pro rozklíčování informací, které se na ně valí ze všech stran. Nechápou, že je mají tyto informace jen ubezpěčit, že kdyby náhodou byly jinak než heterosexuálně orientovaní, nemusí se bát jít s pravdou ven. Vznikl z toho spíše trend. Děti na základních i středních školách se chtějí odlišit, být jiní, být zajímaví. To je spojeno s mnoha faktory, ale nejsem psycholog, takže je tu nechci rozvádět. Každopádně o sobě mnoho lidí (zejména dospívajících) začíná tvrdit, že nejsou heterosexuálně orientovaní, aniž by to byla pravda.

Bez pohlaví aneb máme tě oslovovat jako TO?

Lidí, kteří se necítí být ani mužem ani ženou přibývá. Studie amerických pediatrů v roce 2018 přišla s překvapivým výsledkem. Celá tři procenta teenagerů v Minnesotě se neidentifikují jako kluk nebo holka. Takzvaný Genderquee je zastřešující kategorie pro lidi, kteří se necítí být výlučně ženské nebo výlučně mužské identity. A já se ptám: Není toho už trochu moc? A jak je potom máme oslovovat?

Závěrem

Informovat ano, podsouvat ne. Jak se má cítit člověk, který je heterosexuál, má partner/ku, děti, všichni jsou stejné národnosti, nikdo z nich není albín, nemá předělané pohlaví, netrpí vzácnou poruchou… V momentě, kdy čte a vidí jen “zvláštnosti” (omlouvám se za tyhle mé výrazy, ale nevím, jak to všechno shrnout jako jeden pojem), necítí se sami zvláštně? Proč se nepíšou články o spokojených heterosexuálních párech, jak bylo řečeno na začátku? Nebude za pár let divné mít heterosexuální vztah a děti?

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

1 2 3