Instagram ukradl blogování | COFFEE TALKS #4

instagram

S blogováním jsem začala už jako malá. Tehdy mě k němu přivedla mamka, která byla i zakladatelkou mého prvního blogu. Postupem času jsem si tvořila další a další blogy na rozmanitá témata. Pamatuju si, že když jsem hodně zlobila, tak jsem měla zakázaný počítač (tehdy byl počítač jeden na celou rodinu, dnes má každý svůj a k němu mobil s permanentním připojením k internetu). Jenže já jsem si vždycky našla nějakou cestu, abych mohla i přes zákaz napsat článek a publikovat ho. Ale tohle kouzlo se nějak ztratilo a já se ho snažím znovu objevit. Najít své staré blogující já.

 

Instagram ukradl blogování

Nikdy by mě nenapadlo

Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou za svoje články dostávat zaplaceno. A nenapadlo by mě, že budu dostávat věci zadarmo. Ani by mě nenapadlo, že mě venku potkávají lidé, které neznám a jsou mými čtenáři. A nebýt shody náhod, tak se to zřejmě ani nedozvím a myslím si dál, že tohle mé vypisování čtou jen známí a lidi z virtuálního světa, ketří bydlí bůh ví kde.

 

Tazza Caffe, Ústí nad Labem

instagram

 

Kdo by to nechtěl?

A ten virtuální svět, ten mě pohltil. To přiznávám. Před dvěma lety jsem si k blogu založila i Instagram. Díky němu jsem na blog přilákala víc čtenářů, dostávala nabídky na spolupráce i zaplaceno za články. A zprvu to bylo fajn. Říkala jsem si, že se mi daří, že je to super. Kdo by to nechtěl? Návštěvnost stoupá, sledujících přibývá, z nabídek už si můžu pomalu i vybírat. Tak ještě jednou. Kdo by to nechtěl? Já. Moje dětské já. Ta malá holka, která se plížila k počítači, aby mohla psát na blog, který nikdo nečetl a bylo jí to úplně jedno.

 

Na vině je Instagram jsem já

Nebýt té malé holky, kterou blogování tolik pohltilo, tak mě nenapadne si založit Outcry. Nebýt jí, tak blogování nezačnu brát nikdy vážně. Možná, že bych ani nezačala studovat média. A asi určitě bych si nezakládala Instagram, nedostávala nabídky a tak dále. A Instagram je vlastně celý ten problém. Začal mě bavit víc, než mě kdy bavil blog. Z ničeho nic se mé myšlenky začaly přesouvat odtud do popisků pod fotkami. Každou fotku jsem se snažila mít vyšperkovanou a vyumělkovanou, aby zaujala co největší množství lidí. Trávila jsem hodiny srdíčkováním a komentováním cizích fotek, ze kterých mě nadpoloviční většina vůbec nezajímala. A pak mi došlo, kde je kámen úrazu.

 

Literární kavárna UJEP, Ústí nad Labem

instagram

 

Ze zábavy závislot

Koho zajímají moje fotky a moje popisky u fotek? Ti lidé se na ně dívají taky jen proto, že “musí”. Chtějí, abych se já podívala na jejich, abych je začala sledovat. Kde je realita? A hlavně, koho to opravdu baví a nestala se z toho všeho pouhá závislost? Ta hranice mezi zábavou a závislotí je fakt tenká a člověk si obtížně uvědomuje, že přešel na temnou stranu.

 

Královka, Jizerské hory

instagram

 

Omlouvám se mi

Jestli jste došli až sem (gratuluji), jako dárek mám pro vás pointu. Na blog většinou chodí lidé, které doopravdy zajímá, co píšete (teď nebudeme počítat jiné bloggery, kteří prahnou po tom, aby i vy jste okomentovali jejich článek, alright?) a baví je číst vaše myšlenky, pocity, inspirativní články, příběhy ze života… To je realita blogování. A taky, že to nedělá člověk pro peníze, a aby měl věci zadarmo. Ale že ho to baví. A takhle to celé u mě začalo. Blogování mě jednoduše bavilo. A já svému stárému já dlužím omluvu. Díky mé dětské já, že jsi mě naučilo milovat blogování. Slibuju, že se odteď budu víc zaměřovat na psaní sem, než na nějaký hloupý Instagram.

Zdroj fotek: vlastní galerie

Povánoční smutek | COFFEE TALKS #3

smutekA je po všem. Venku se míjejí auta na cestě do práce. Před popelnicemi se kupí lahve, zbytky, krabice od dárků… Bujaré oslavy už připomínají jen ledabyle odhozené římanky. Leden si nás vzal pod svá křídla. Jednou mi můj táta řekl, že je lepší Vánoce dělat až po Novém roce. Stromeček najdu u smetí, dárky koupím v obrovských slevách a všechno bez front a nervů. Přijde mi to hrozně smutné, že to tak najednou skončilo. Zjišťuji, že 1. leden je pro mě nejsmutnějším dnem v roce. Není to kocovinou, protože tu jsem letos neměla (háleluja!), ale tím, že na mě padla ta tíha. Tíha věcí, které tento rok musím zvládnout. A taky jsem trochu smutná, že jsou Vánoce nenávratně pryč a budu si na ně muset rok počkat (povánoční smutek je termín, který označuje smutek, krátkodobý stav, který má nějaké příčiny). A navíc se nerada loučím a Silvestr je kromě vítání i loučení s uplynulým rokem.

Vanilková cukrárna, Teplice

smutekTaké vám tak utekl? Já tomu nerozumím. Zažila jsem tolik nádherných chvil. Uvědomila jsem si, že čas s rodinou mi nikdo zpětně nedá. Vím, že je naše Země v obrovském průseru a minulý rok (vidíte? hrozný tohle psát, když jsme ukousli teprve druhý den roku 2019) mi došlo, že i já s tím můžu něco dělat. Na konci roku jsem si také dala dvě předsevzetí. To první na Vánoce, když jsem každoročně vypla telefon a užívala si atmosféry. Teď je můj telefon také vypnutý. Doufám, že ho v takovém stavu na svém nočním stolku najdu letos co nejčastěji. Mé druhé předsevzetí se pojí se zdravím. V minulém roce jsem měla hodně zdravotních problémů. Dokud se to týkalo jen vnitřku, tak jsem se nad tím tolik nepozastavovala. Ono to není vidět a bolí to jen málokdy. Když jsem se ale probudila uprostřed Švédska a nemohla jsem vstát z postele kvůli zablokované páteři, což mi dovolenou dost pokazilo, rozhodla jsem se s tím začít něco dělat. A co jiného mi na bolavá záda pomůže víc než pohyb?

Costa Coffee, Ústí nad Labem

smutekUsrkávám ranní kávu a říkám si, že mám naději. Rok 2018 byl nádherný i přes všechny pády, jsem se zase zvedla a dokázala se smát. Tento rok může být ještě lepší. Sice mi na jednom rameni sedí státnice a na tom druhém bakalářka, ale to neznamená, že si nemůžu i nepřijemnosti udělat hezké. Mám úžasnou rodinu, přátele i milujícího muže po svém boku. A tenhle rok věnuji jim. Věřím, že mi přinese hlavně pozitivní emoce. Doufám, že to samé přinese i vám. Děkuji za dosavadní podporu a přeji vám do roku 2019 jen to nejlepší a hlavně zdraví, které je to nejdůležitější, co můžeme mít. Odvíjí se od něj všechno ostatní. Myslete na to, až příště místo v teplém svetru půjdete ven nalehko, místo litrů vody budete pít litry kávy a místo pohybu na čerstvém vzduchu budete sedět doma u počítače.

Vanilková cukrárna, Teplice

smutekCo můžete začít dělat teď, neodkládejte na zítřek, protože dnešek je jen jednou a už se nikdy opakovat nebude. S tímhle moudrem vstupuji do nového roku a budu se jím řídit. A ještě něco. Když jsem začala psát tyhle řádky, vážně jsem měla povánoční smutek, ale teď už se zase usmívám. Venku sněží! Všechno zlé, se může obrátit v dobré a to během pár minut a nečekaně. ♥

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

Všichni jsme divní | Coffee Talks #2

divní

Sedím v mé nově oblíbené kavárně Nádražka a usrkávám dýňové “kapůčo”. Kdo by to byl býval řekl, že začnu být na příchuti. Dobře. Zkusila jsem za svůj život asi dvě. Oříškovou a perníkovou. Každopádně jsem si v tom oblibu nenašla. Ale teď bych se mohla konkrétně po této utlouct. A tyhle změny chutí jsou i v životě, nemyslíte?

Cat Cafe, Budapešť

divný

Já si pamatuju, že když jsem byla malá, tak jsem hrozně moc chtěla všechno, co měli i ostatní děti. Jakmile měla Jarmilka ve druhé třídě Barbínu, která jezdila na koni, chtěla jsem ji mít taky. Když měla Jarmilka v páte třídě melír, už jsem žadonila doma, že chci ke kadeřnici. Když se Jarmilka v osmičce producírovala po škole v barevných podkolenkách, tak hádejte co? Druhý den už jsem si to po chodbách štrádovala v barevných fuskách.

The Donut Library, Budapešť

divný

Nebylo to opičení se. Takhle to neberte. Já jsem chtěla to, co měla Jarmilka, Jarmilka chtěla to, co měla Kamilka a Kamilka zase to, co jsem měla já. Už v té době jsme byli konzumní. Kdo neměl “bejblejda”, když frčely, jako by nebyl. Děcka si s tím hrála, povídala si o tom. Pak to bylo i s počítačovýma hrama jako třeba The Sims, pořadama v TV, oblečením… No a člověk je tvor společenský a chce se bavit o stejných tématech jako lidé okolo něj, nechce být ten divnej odstrčenej spolužák v první lavici.

The Donut Library, Budapešť

divný

 

No, jenže, já jsem přemýšlela. Teď bych asi mnohonásobně radši byla dobrovolně ta divná. Stejně jsem na základce nikdy nezapadla do kolektivu úplně. Později se mi to na chvíli podařilo na střední, ale to až ve třeťáku. Do té doby mě spolužáci ani neznali, protože jsem byla nemocná, ale o tom třeba jindy. A na vejšce je většina lidí fajn, ale bavím se se dvěma holkama a tím to, dámy a pánové, hasne.

Café Nádražka, Ústí nad Labem

divný

Kdekoli jsem dělala brigádu, tak se se mnou nikdo moc nebavil, a když už, tak jen o povrchních věcech. A já jsem po všech těhle zkušenostech zjistila, že nejde o to, co máme za věci, co nosíme na sobě ani kolik peněz je na našich kontech. I když na tom stále záleží spoustě lidem (vyrostli jsme v tom, tak se není čemu divit), tak o to ve finále nejde. Nejde o oblíbenost. Proč se bavit s někým, kdo nám za to vlastně nestojí.

Café Nádražka, Ústí nad Labem

divný

Vím, že mě lidi nebudou brát ani když si na sebe vezmu triko Gucci. To jsem jako nezjistila teď ve dva a dvaceti, už dřív. Chci tím říct, že když se vrátím zpátky na základku, tak mi záleželo na takových malichernostech, že se chytám za hlavu a chci si jí utrhnout. A bohužel se dodnes setkávám s lidmi, kterým záleží na tom, co má kdo na sobě, jaký má telefon…

Café Nádražka, Ústí nad Labem

divní

A já vlastně stejně budu ta divná holka ze základky, která se bavila s další dívnou holkou (promiň Simčo, já musela), i když jsem se div nestavěla na hlavu. Jenže teď už mi z toho neni smutno jako na té základce. Teď jsem za to ráda. Než být konzumní blbeček, který chce první poslední, aby zapadl, radši si budu chránit svůj malý okruh PRAVÝCH přátel, kteří mě berou takovou jaká jsem. Díky, že jste. Že mě chápete. A že vám nevadí, že jsem divná. Protože my jsme ve finále stejně divní všichni (akorát, že někdo si to nechce přiznat).

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

Budoucnost. Co bude dál? | coffee talks #1

budoucnost
Info: Když jsem tenhle článek začala psát, tak jsem ještě netušila, že mě napadne brilantní myšlenka udělat nový formát článků. Bude nést název Coffee Talks. Jak jistě víte, já miluju kafe a v kavárnách trávím spoustu času. Proto budu psát tyto články po kavárnách. Budou to takové myšlenky, kterými se zrovna zaobírám. 🙂 Tentokrát na téma budoucnost.
PS: Udělejte si taky kafe! 🙂
PS2: Článek bude vždy doplněn o fotky z kaváren, které jsem navštívila za poslední dobu. ♥

Není nic lepšího než kavárna, kam chodíte tak často, že už vás znají. Ví, co máte rádi a ptají se: “Jako obvykle?” Je fakt, že jsem takový ten typ člověka, který si nedává pokaždé něco jiného a volí klasiku. Ta moje se skládá z capuccina a citronové limči. Tu nejlepší limču jsem zatím měla v Lunch Baru, kde se momentálně nacházím. A jelikož mi dochází inspirace, tak píšu tenhle článek. První o mých pocitech a o tom, co se vlastně děje v mém mrňavém životě. Trochu změna, nemyslíte? Většinou si vás držím od těla, ale tentokrát máte možnost nakouknout do mého soukromí.

Zrovna mě napadl další důvod, proč je dobré odříct brčko, když pomineme myšlenku bezodpadovosti. Protože jsem se právě chtěla napít a měla jsem v něm včelu. Díky bohu jsem to tušila a stihla odlepit své rty dřív, než mě stačila bodnout. 😀
Domi, Göteborgbudoucnost

Minulý semestr se stala má noční můra skutečností. Do třídy nakráčela obávaná docentka, jejíž jméno nebudu zmiňovat. Započal horor. Pojmenuju ho Syntax. Předmět, díky kterému nejde většina lidí ke státnicím. Předmět, jehož údělem je ničit sny a cílé nebohých studentů. Předmět, který zničí i poslední zbytky nervů i těch nejotrlejších. Já jsem se kvůli tomu stresovala celý minulý semestr a včera moje noční můra skončila. Konečně.

Brala jsem to tak, že když se mi nějakým zázrakem podaří udělat z něj zkoušku, jsem v podstatě bakalář. A tak, když se mi včera přestal hroutit život pod rukama a já si odnesla po třech hodinách čekání a hodině v kabinetě trojku, jsem začala myslet na budoucnost. Párkrát se mi o ní můj mozek už zmínil. Napovídal mi něco v tom smyslu, že by bylo fajn začít uvažovat nad tím, co bych po škole chtěla eventuálně dělat. Vždycky jsem ho jen odbila tím, že je na to čas. A ten se teď krátí…

Mám strach. Na vejšku jsem nešla proto, že bych měla ráda školu. Nešla jsem na ní proto, že chci mít před jménem titul, který stejně nebudu používat. Už na střední mě škola vážně nebavila. Jenže představa, že bych hned po maturitě šla do práce? Co bych mohla dělat z ekonomického lycea? Sedět v kanclíku a být účetní, administrativní pracovnice, sekretářka… Vážně jsem si nedokázala představit samu sebe takhle. Teda počkat. Dokázala. Viděla jsem sebe smutnou a ztrápenou, jak se každý den mrtvolně potácím do práce a těším se, až budu moct jít po osmi hodinách utrpení domů, kde se vyspím a druhý den tam budu muset znova.

Café Gråmunken, Stockholmbudoucnost

Zastávám názor, že práce je natolik důležitým aspektem života, že by měla člověka bavit. Proto jsem měla jediný důvod jít studovat dál. Chtěla jsem pracovat někde, kde mě to bude bavit a naplňovat a kam se budu těšit. Bohužel lidí, kteří chtějí dělat stejnou práci, je tolik, že mít alespoň nějaké minimální vzdělání v oboru bude jen a jen výhodou.

A tak teď sedím a přemýšlím. Původní plán byl, že po škole pojedu na tři měsíce do Chorvatska. Nasbírám zkušenosti, naučím se trochu lépe komunikovat v angličtině a třeba i v chorvatštině. ALE! Chyba. Pokud člověk v červnu ukončí studium na vysoké, do srpna se musí ohlásit na pracovní úřad. Takže by to vypadalo nějak takhle:

Hned po státnicích (pořád beru jen tu možnost, že budou úspěšné) bych odjela. Byla bych tam do konce července. Přijela bych zpátky, ohlásila se na pracáku a pak bych zase odjela a vrátila se třeba v září a pak si našla práci. Takže by se všechno mnohonásobně prodražilo. Nehledě na to, že po vás pracák chce, abyste chodili na různé kurzy. Třeba na kurz jak si vytvořit životopis. Promiňte, ale za prvé tohle zvládne v dnešní době opravdu každý, kdo o práci fakt stojí a za druhé na střední i na vysoké jsem tohle dělala tolikrát, že dokážu svůj životopis napsat během dvou minut.

Wayne’s Coffee, Jönköping
budoucnost

Takže můj plán byl bezcitně zadupán. Díky systéme. Teď mám v hlavě jen strach z toho, co bude. Dostuduju v řádném termínu? Najdu si práci? Budu schopná se uživit? Budu mít ještě někdy možnost odcestovat na delší dobu? Uvidíme, co mi život přinese. Ale jestli je celá dospělost o tom, že budu mít strach, tak nechápu, proč jsem se na ní těšila. Je to tu nějak divně zařízené. Možná to teda přijde jen mně. Tak se ptám i vás. Kde se vidíte po škole? Máte strach z budoucnosti?

Zdroj fotek: vlastní galerie