Vietnamci a (ne)tykání

Vietnamci

Nedávno jsem byla nařčena na Facebooku z tykání. Uvedu přesné znění onoho komentáře: “No, nejsem Vietnamka, abyste mi tykala.” Zrovna trefa do černého, protože jsem nedávno dělala takový soukromý průzkum v našich místních večerkách. Já totiž Vietnamským spoluobčanům netykám. Nedělám rozdíly. Tak mi připadá člověk, který nastoupí do večerky a halasně zvolá “Ahoj Hani!” Tohle by si asi daný zákazník například v Bille nedovolil. Samozřejmě nevidím do pozadí. Zákazník se může s prodejcem znát, ale jelikož jsem se setkala s lidmi, kteří si s Vietnamci tykají i když k nim jdou nakoupit poprvé, tak tomu moc nevěřím.

 

Průzkum

Nápad, že udělám průzkum, vznikl tak, že jsem opět přišla do večerky se svým vykáním a prodavačka se na mě pomalu ani nepodívala. Do krámku přišla i další zákaznice, která si kupovala chlast a cigára na sekeru, tykala, a prodavačka byla samý úsměv a vtip (v tomto případě se zákaznice s prodavačkou znala, ale chápete na co narážím, že?). Tohle nebylo poprvé, co se mi něco takového stalo. A tak jsem vyrazila do večerky na obhlídku. Jednou jsem vykala a jednou tykala. Výsledek mě docela překvapil.

 

Vietnamci

 

Návštěva večerky, když vykám

Slušně pozdravím “Dobrý den!” a usmívám se. Reakce prodavače je nemastná neslaná. Výraz má protivný a chování úsečné a neochotné. Žádné poděkování, ale dočkám se pozdravu na rozloučenou. Připadám si jako bych byla na obtíž a svým nákupem otravovala. Nepřátelský pohled mě probodává po celou dobu návštěvy obchodu i po mém odchodu.

 

Návštěva (stejné) večerky, když tykám

S úsměvem zvolám “Ahoj!” a dostane se mi stejně úsměvného přivítání. Výraz se mění na přívětivý a chování je ochotné a hraničí až s vtíravostí, ale je to milé. Prodavač mi několikrát děkuje. Připadám si jako VIP zákazník. Loučí se s úsměvem a zvesela. Přátelský pohled mám v zádech ještě dlouho poté, co opustím obchod.

 

Vietnamci

 

Proč tomu tak je?

Ptala jsem se mého kamaráda, který je původem Vietnamec. Jeho rodiče mají také krámek. Oni ale zrovna spadají do skupiny prodejců, kteří si tykají se stálými zákazníky. Takže jsem vlastně na žádné rozuzlení nepřišla. Každopádně si myslím, že je to kvůli tomu, že Vietnamci nevědí, co je  tykání a co vykání. Možná je jim tykání bližší a líbí se jim oslovení “vlastním” jménem. Cítí se tak jako by zapadali.

Ale abych nespoléhala jen na svůj názor, narazila jsem na rozhovor s bloggerkou Do Thu Trang, ve kterém se o tykání zmiňuje. “Myslím, že naši rodiče to nevnímají tolik jako my. My už víme, že se v Česku tyká a vyká. Ve vietnamštině není přímo vykání a tykání,” takže vlastně můj názor potvrzuje. Také v rozhovoru mluví o zajímavém zážitku, kdy musela jednu zákaznici upozornit na to, aby jejímu tatínkovi netykala.

 

Závěrem

Nerada bych, aby si někdo myslel, že když bude Vietnamcům tykat, budou na něj milejší. Každý člověk je jiný, má jinou povahu a já znám spoustu velice milých a příjemných vietnamských obchodníků, kterým vykám. Zmínila jsem jen jednu příhodu. Bylo mi velmi nepříjemné tykat, takže jsem nechtěla zjišťovat situaci ve více obchůdcích, ale třeba bych došla nakonec k jinému závěru.

Poslední věcí, kterou tento článek ukončím, je, abyste se chovali vždy ke každému člověku bez ohledu na jeho národnost slušně a zdvořile. Vietnamci jsou tu sice mezi námi dlouho, jsme na ně zvyklí, ale starší generace se stále učí. Jít jim dobrým příkladem je důležité, aby si nemysleli, že jak se chováme mnohdy my k nim, je v Česku normální. Možná proto je velké množství prodejců protivných, protože se k nim s opovržením chováme i my. 

Zdroj fotek: pikeletandpie.com, pixabay, flickr

 

 

Transgender, černošský albín, homosexualita… | Všeho moc škodí

transgender

Nedávno jsem četla článek o první transgender modelce Česka a Slovenska. Nad těmito články se nepozastavuji, tahle tematika mi není cizí, takže jsem nebyla nijak překvapená. Ze zvědavosti jsem zabrousila do diskuze, protože ne všichni jsou tak liberální. Byla jsem překvapená, že většina diskutujících se držela slušného vyjadřování, i když třeba takové věci nerozumí, nesouhlasí s ní. Avšak jeden komentář se mi vryl pod kůži. Bohužel diskuze pod článkem byla uzavřena, tak se pokusím parafrázovat: Modelce přeji úspěchy, ale kolik takových lidí je? Asi 2 %? Takže teď očekávám hromadu článků o spokojených heterosexuálních rodinkách a pak zase jeden podobný tomuto. A právě tento komentář vystihuje mé rozpoložení.

Toleruji, ale…

Takový Netflix je králem podsouvání, řekla bych anomálií, jakožto normálního, běžného. Černošský albín, který je gay, Asiatka, která je lesba a má dva otce… A co minulá série AHS? Obsazené role měly většinou homosexuální orientaci. Páry jsou ve filmech i seriálech (případně v reklamách) smíšené rasy. Ne dva běloši, ne dva černoši (či Asiaté). Já dokážu tolerovat všechno. Hlavně proto, že jsem chodila na základku pro cizince. Angolané, Barmánci, Vietnamci, Rusové, Maročané a další národnosti nebyly výjimkou. Díky této zkušenosti, mi nikdy nepřišlo zvláštní, když šel po ulici černoch nebo Asiat. Byla jsem na ně od dětství zvyklá. Sama mám i hodně známých z LGBT komunity, takže ani tahle skupina lidí mi není proti srsti. Jen mě vytáčí neustále podsouvání těchto skupin a upřednostňování před většinami. Navíc, kolik je například černošských albínů a kolik z nich jsou gayové/lesby?

Co tím dokážou?

Jsou lidé, kteří svůj názor nezmění. Budou si myslet dál, že homosexualita je nemoc. Dál se budou stranit jiným rasám, ale jsem si jistá, že tolerance u těchto lidí je vyšší, než bývala dřív. Hlavně proto, že se s lidmi odlišné rasy setkáváme běžně na nákupech, v MHD, a pokud lidé cestují, tak jsou s existencí jiných ras smířeni. Homosexuálové jsou v našich rodinách, stávají se našimi přáteli. Ovšem pokud nám média budou neustále podsouvat až nereálné postavy, psát příběhy o transgenderech, homosexuálech, černošských albínech a kdesi cosi, akorát tím vyprovokují “netolerantní” k větší nenávisti.

A co děti?

Podívejte se na video Gabriely Klementové, která je sama součástí LGBT komunity, ale i přesto vnímá narůstající povědomí o homosexualitě objektivně. V posledních asi 10 letech počet homosexuálů/bisexuálů/pansexuálů/whatever narůstá. Jednak je to jistě proto, že se o tom v médiích začalo mluvit. Hodně vlivných osob přišlo s coming outem a snaží se o LGBT komunitě rozšiřovat povědomí. Jenže na druhou stranu děti ještě nemají cit pro rozklíčování informací, které se na ně valí ze všech stran. Nechápou, že je mají tyto informace jen ubezpěčit, že kdyby náhodou byly jinak než heterosexuálně orientovaní, nemusí se bát jít s pravdou ven. Vznikl z toho spíše trend. Děti na základních i středních školách se chtějí odlišit, být jiní, být zajímaví. To je spojeno s mnoha faktory, ale nejsem psycholog, takže je tu nechci rozvádět. Každopádně o sobě mnoho lidí (zejména dospívajících) začíná tvrdit, že nejsou heterosexuálně orientovaní, aniž by to byla pravda.

Bez pohlaví aneb máme tě oslovovat jako TO?

Lidí, kteří se necítí být ani mužem ani ženou přibývá. Studie amerických pediatrů v roce 2018 přišla s překvapivým výsledkem. Celá tři procenta teenagerů v Minnesotě se neidentifikují jako kluk nebo holka. Takzvaný Genderquee je zastřešující kategorie pro lidi, kteří se necítí být výlučně ženské nebo výlučně mužské identity. A já se ptám: Není toho už trochu moc? A jak je potom máme oslovovat?

Závěrem

Informovat ano, podsouvat ne. Jak se má cítit člověk, který je heterosexuál, má partner/ku, děti, všichni jsou stejné národnosti, nikdo z nich není albín, nemá předělané pohlaví, netrpí vzácnou poruchou… V momentě, kdy čte a vidí jen “zvláštnosti” (omlouvám se za tyhle mé výrazy, ale nevím, jak to všechno shrnout jako jeden pojem), necítí se sami zvláštně? Proč se nepíšou články o spokojených heterosexuálních párech, jak bylo řečeno na začátku? Nebude za pár let divné mít heterosexuální vztah a děti?

Zdroj fotek: vlastní galerie