Kdo jsme?

jaro

Pokaždé, kdy se “zajdu” podívat na WordPress, jestli nepřibyl nový komentář, jak vypadají čísla a tak dále, a kdy vidím, že někdo jiný se “chodí” dívat, jestli nepřibylo něco nového, představuji si ty lidi. Sedí u stolu, před sebou mají počítač a u rozsvícené lampičky projíždějí svá oblíbená internetová místa, jako takoví cestovatelé po síti? Jedou tramvají a při surfování internetem na svém smartphonu si řeknou: “Tak co Outcryblog? Není tam už konečně nový článek?” a naklikají adresu do vyhledávače? Nebo se náhodně rozhlížejí po internetu a narazí na mě?

Virtualita se s realitou krásně propojí a už nevidím jen čísla, ale opravdové lidi a jejich příběhy. A vzhledem k tomu, že ani já nejsem virtuální, právě sedím na gauči zabalená do deky s notebookem na klíně, vám dlužím příběh. Co se stalo, že tu tak dlouho nic nepřibylo? A nechceme přece všechny ty internetové cestovatele, tramvajové surfaře a náhodně kolemjdoucí zklamat. Takže až příště, ať už jakkoli, kliknou na URL této stránky, vybafne na ně článek.

Čas…

…je relativní. A to značí i fakt, že nám dnes byla ubraná hodina z našeho snění, ale já se divím, že je teprve 10 ráno. Většinou jsem smutná, jak den rychle uteče a v zimě mě naopak překvapí, že se táhne jako smrad. Co neudělá jedna hodina, no, ne? (teď jsem asi 20 minut přemýšlela, jak navázat, že jsem si chvilku i říkala, že už neumím psát články) A abych se dostala k jádru pudla a nechodila kolem horké kaše jako mlsný kocour, proč že jsem se tak dlouho neozvala? (sesbírejte kamínky před barákem a pojďte je na mě házet. odsuzovat vás nebudu, taky bych to za tak trapnou výmluvu udělala) Neměla jsem čas. 

Škola

Šokující, já vím. Jsem ve třeťáku na vysoké a píšu bakalářskou práci. Strašně se těším, až vám napíšu, pokud se mi bude chtít, jak celá tahle šaškárna probíhala. Zatím nemůžu, neboť mě ještě pár dní práce čeká, plus bych ráda zmínila i jisté osoby, o kterých zatím nemohu promluvit, protože bych ráda úspěšně svou práci obhájila. Každopádně to není taková sranda, jak jsem si myslela a vzhledem k tomu, že to mám za pár, jsem už lehce zoufalá, jestli já ji stihnu vlastně odevzdat v čas.

Demotivace

Kde se vzala, tu se vzala, okolo prstu si mě omotala a já jako bych neviděla žádný smysl v tom něco psát. Čím víc lidí ví, že mám blog, tím víc názorů jsem si vyslechla. “Je to dobrý!” “Je to blbý,” “Jde to, ale tohle a tamto,” “Uber…” “Přidej…” “Piš víc o…” “O tomhle už nepiš,” a najednou je každý odborník a můj blog, moje myšlenky… Jako bych pořád slyšela: “Takhle by to chtěli,” “Tohle smaž a přepiš,” “Vhodnější je použít takový slovní obrat.” Nakonec jsem se uzavřela, slovní obraty jsem řešila jen v bakalářce a na blog jsem se vykašlala. A netvrdím, že v blízké době budou vycházet zase články každý týden. Protože už se nechci řídit ani předepsanými tabulkami hlásajícími: “Vydávejte pravidelně! A kdo se nedrží striktně harmonogramu přijde o čtenáře! Velký Bratr vás sleduje,” ani kritickými poznámkami mého okolí. Chci se řídit sebou.

Terapie

Blog pro mě byl terapií. A i tenhle článek svým způsobem slouží k utřídění bordelu, který mi v hlavě vznikl. Od doby, kdy jsem se zaměřila na čísla, snažila se vyhovět všem a občas vydělala i nějaký ten peníz, jsem se JÁ uklidila do ústraní a vzniklo nemalé množství článků, kde jsem se vůbec neprojevovala sama za sebe. Chyběla jsem si. 

Závěrem

Nenechejte si od ostatních diktovat, co byste měli udělat a jakým způsobem, když to tak necítíte. Řídit se svými přesvědčeními je vzácnost a nikdo není hoden vám ji brát. Ani vaši blízcí i kdyby to mysleli dobře, nejlíp. Záleží všechno jen na vás. Věci, které nás dělají šťastnými, by neměly ubývat, ale naopak by jich mělo být čím dál tím víc. Měli bychom si je hýčkat a bránit a vážit si jich. Od nich se odvíjí to, kdo jsme.

Zdroj fotky: vlastní galerie

Typy pisálků | Otravné zvyky bloggerů #2

typy bloggerů

Pokračování série, kterou buď milujete, nebo nenávidíte. Tentokrát se společně zaměříme na typy bloggerů a pisálků. Blog dobře vypadá, není přeplácaný, nevyskakují na něm každou chvilku bannery a články mají adekvátní délku. Co mi ale dokáže zkazit náladu je obsah. Věřte nebo ne, obsah je na blogu to nejdůležitější. A kdo to ještě nepochopil, tak by se měl vážně zamyslet nad tím, jestli je blog opravdu něco, čemu by se měl věnovat.

Proč nečtu některé články | Otravné zvyky bloggerů #1

Typy bloggerů

 

Zmatkař

Tento typ je podle mě nejrozšířenější. Začtete se u něj do článku. Neobsahuje gramatické chyby, překlepy, slova mají hlavu a patu… Říkáte si, co může být sakra špatně? Po chvíli čtení zjišťujete, že tak trochu chybí souvislosti. Chvíli čtete o tipech na gastro podniky a najednou jste u vtipné historky, ze které se vyklube příběh o domácím zvířátku. Článek, který by se obsahově dal rozdělit na tři. Já mám tento problém taky, ale samozřejmě ne v takové míře. Spíš je pro mě těžké udržet si myšlenku, aby měla hlavu a patu a nechyběla jí pointa. Od toho je ale kontrola! Mně pomáhá číst si texty nahlas.

 

Král paslov

Mno, hale, orandžový, předse a další perly. Na tahle paslova jsem alergická. Jakmile něco takového vidím, tak zdrhám pryč rychlostí blesku. Na druhou stranu chápu, že blogy mohou psát i cizinci, dyslektikové a dysgrafikové, ale i tohle má své řešení. Stačí si článek překopírovat do Wordu a vyhnete se trapasu raz dva.

 

Překlepář

Myslím si, že překlepář je jediný ve své kategorii, kdo by se dal zároveň diagnostikovat. Rozumím tomu, že se nedá vyhnout všemu. Obzvlášť, když trávíte nad jedním článkem hodiny v kuse. I mně se stává, že některé překlepy odhalím až s odstupem. Každopádně – překlep v nadpise? Překlep vedle překlepu? Článek, kde jich najdu víc, pro mě okamžitě ztrácí váhu a to může být sebevíc kvalitní. Opět pomůže Word, který (některé!!!) překlepy odhalí. Zbytek je na vaší bystrosti a trpělivosti.

 

Liebesbriefer

Takže jste si dali pusu, ale on se s tebou do večera rozešel a druhý den na tebe čekal s kyticí před školou? To mě ale vůbec nezajímá. Napsat své milostné problémky do povídky by dostalo v tu ránu úplně jiný rozměr. Navíc by nebylo tak očividné, že se něco takového stalo, ještě když najdu podobný typ článku v kategorii DIARY.

 

Chvátal

“Ahoj, jak je? U mně dobrý. Včera sem šla do týhle kavarny protože jsm ji měla vyhldlou už delší dobu. Užijte fotky. Papa. XOXO” Prosím, tohle ne. Ještě to sdílíte veřejně na sociálních sítích. S tímhle se raději nechlubte. Většinou vám nikdo nenapíše, že je článek o hovně a ještě k tomu napsaný ve spěchu, ale snad máte nějakou soudnost, ne?

 

Závěrem

Chtěla bych říct, že výše zmíněné ukázky jsou ilustrační a jakákoli podobnost je čistě náhodná. Další věcí, kterou musím zmínit, je, že by vás mohlo napadnout, že většinou se kategorie vztahují na malé holčičky, ale bohužel jsem se s podobnými případy setkala i u dospělých bloggerů. Další typy bloggerů si můžeme nechat třeba na příště.

Zdroj fotek: vlastní galerie

 

Vietnamci a (ne)tykání

Vietnamci

Nedávno jsem byla nařčena na Facebooku z tykání. Uvedu přesné znění onoho komentáře: “No, nejsem Vietnamka, abyste mi tykala.” Zrovna trefa do černého, protože jsem nedávno dělala takový soukromý průzkum v našich místních večerkách. Já totiž Vietnamským spoluobčanům netykám. Nedělám rozdíly. Tak mi připadá člověk, který nastoupí do večerky a halasně zvolá “Ahoj Hani!” Tohle by si asi daný zákazník například v Bille nedovolil. Samozřejmě nevidím do pozadí. Zákazník se může s prodejcem znát, ale jelikož jsem se setkala s lidmi, kteří si s Vietnamci tykají i když k nim jdou nakoupit poprvé, tak tomu moc nevěřím.

 

Průzkum

Nápad, že udělám průzkum, vznikl tak, že jsem opět přišla do večerky se svým vykáním a prodavačka se na mě pomalu ani nepodívala. Do krámku přišla i další zákaznice, která si kupovala chlast a cigára na sekeru, tykala, a prodavačka byla samý úsměv a vtip (v tomto případě se zákaznice s prodavačkou znala, ale chápete na co narážím, že?). Tohle nebylo poprvé, co se mi něco takového stalo. A tak jsem vyrazila do večerky na obhlídku. Jednou jsem vykala a jednou tykala. Výsledek mě docela překvapil.

 

Vietnamci

 

Návštěva večerky, když vykám

Slušně pozdravím “Dobrý den!” a usmívám se. Reakce prodavače je nemastná neslaná. Výraz má protivný a chování úsečné a neochotné. Žádné poděkování, ale dočkám se pozdravu na rozloučenou. Připadám si jako bych byla na obtíž a svým nákupem otravovala. Nepřátelský pohled mě probodává po celou dobu návštěvy obchodu i po mém odchodu.

 

Návštěva (stejné) večerky, když tykám

S úsměvem zvolám “Ahoj!” a dostane se mi stejně úsměvného přivítání. Výraz se mění na přívětivý a chování je ochotné a hraničí až s vtíravostí, ale je to milé. Prodavač mi několikrát děkuje. Připadám si jako VIP zákazník. Loučí se s úsměvem a zvesela. Přátelský pohled mám v zádech ještě dlouho poté, co opustím obchod.

 

Vietnamci

 

Proč tomu tak je?

Ptala jsem se mého kamaráda, který je původem Vietnamec. Jeho rodiče mají také krámek. Oni ale zrovna spadají do skupiny prodejců, kteří si tykají se stálými zákazníky. Takže jsem vlastně na žádné rozuzlení nepřišla. Každopádně si myslím, že je to kvůli tomu, že Vietnamci nevědí, co je  tykání a co vykání. Možná je jim tykání bližší a líbí se jim oslovení “vlastním” jménem. Cítí se tak jako by zapadali.

Ale abych nespoléhala jen na svůj názor, narazila jsem na rozhovor s bloggerkou Do Thu Trang, ve kterém se o tykání zmiňuje. “Myslím, že naši rodiče to nevnímají tolik jako my. My už víme, že se v Česku tyká a vyká. Ve vietnamštině není přímo vykání a tykání,” takže vlastně můj názor potvrzuje. Také v rozhovoru mluví o zajímavém zážitku, kdy musela jednu zákaznici upozornit na to, aby jejímu tatínkovi netykala.

 

Závěrem

Nerada bych, aby si někdo myslel, že když bude Vietnamcům tykat, budou na něj milejší. Každý člověk je jiný, má jinou povahu a já znám spoustu velice milých a příjemných vietnamských obchodníků, kterým vykám. Zmínila jsem jen jednu příhodu. Bylo mi velmi nepříjemné tykat, takže jsem nechtěla zjišťovat situaci ve více obchůdcích, ale třeba bych došla nakonec k jinému závěru.

Poslední věcí, kterou tento článek ukončím, je, abyste se chovali vždy ke každému člověku bez ohledu na jeho národnost slušně a zdvořile. Vietnamci jsou tu sice mezi námi dlouho, jsme na ně zvyklí, ale starší generace se stále učí. Jít jim dobrým příkladem je důležité, aby si nemysleli, že jak se chováme mnohdy my k nim, je v Česku normální. Možná proto je velké množství prodejců protivných, protože se k nim s opovržením chováme i my. 

Zdroj fotek: pikeletandpie.com, pixabay, flickr

 

 

Proč nečtu některé články | Otravné zvyky bloggerů #1

články

Během týdne přečtu desítky i stovky článků na různých blozích. Setkávám se s úžasnými články, které mi něco přinášejí i do života. Mám ráda i články, které jsou spíš oddechové a nenáročné, klidně s kapkou humoru. Některé blogy pohladí i na pohled a z těch si beru inspiraci, co se týče vzhledu blogu. Jenže občas narazím i na věci, které mi vadí a otravují mě.

 

Příliš krátké články

Občas není na škodu napsat kratší ale o to kvalitnější článek. Na delší čtení musí být čtenář správně naladěn. Krátký článek zaujme i náhodného kolemjdoucího. Trochu si otestuje styl psaní a zjišťuje tím, jestli danému blogu přišel na chuť. Ale ze dvou vět se to poznat nedá. Bohužel se tenhle nešvar netýká začátečníků. Mini články vídám i u populárních bloggerek. Nejlepší je, když jsou tyhle typy článků obohaceny o 150 fotek na jedno brdo. Nebaví vás psát, ale chcete i přesto něco přidat, aby váš blog “nezemřel”? Raději ho rovnou smažte!

 

Příliš dlouhé články

Dva protipóly, ale ani jeden z nich není to pravé ořechové. Upřímně mi dlouhé články zas až tak nevadí. Občas se přistihnu, že jsem doslova lapena do řádek, ale někdy přeskakuji odstavce a modlím se, abych už byla u konce. Jsou bloggeři, kteří umí psát dlouhé a chytlavé články, ale na tento typ psaní musí mít člověk talent. Pokud se jedná o jednolitý text bez jediného odstavce, odlišného typu písma a obrázků, tak blog z 99 % zavírám a opouštím bez zanechání komentáře.

 

Problémy s okomentováním článku

Kuří oko čarodějnice, roh z jednorožce, tři vlasy děda Vševěda, vyřešení Einsteinovy hádanky a můžete okomentovat článek. Jsou stránky (jako Wix), které nenabízejí možnost okomentování článku bez předešlé registrace. Jenže takový blog na Blogspotu nabízí možnost zadání dvou věcí – jméno a adresa webu. I přesto většina bloggerů tuhle funkci svým čtenářům nenabízí. Zkuste jim to ulehčit. Přijdete tím o komentáře, protože ne každý je trpělivý si zakládat účet, aby poté mohl komentovat vaše články. Někdy se může stát, že už se čtenář po téhle zkušenosti na váš blog už nevrátí.

 

Vyskakující okna

Jsem na blogu poprvé a po několika vteřinách na mě vyskočí okno s tím, abych blog začala sledovat na Instagramu, olajkovala ho na Facebooku nebo zadala svůj email. Vždyť ještě ani nevím, jestli se mi ten blog vůbec líbí! Delší intervaly, dámy a pánové. Tímhle odradíte spoustu lidí, kteří se mohli stát vašimi pravidelnými návštěvníky.

 

Vyšperkovaný design

Některé blogy jsou opravdu krásné. Každému se samozřejmě líbí něco jiného, ale já jsem vyloženě odpůrce některých interaktivních prvků. Blikajícím písmenům a pixelkám už dávno odzvonilo. Přijde mi, že tenhle typ lidí, který měl dříve vytapetovaný blog pixelkami, má potřebu si tenhle oldschool kompenzovat v podobě různých posuvných oken, která různě jezdí a překrývají se jako špatná prezentace v PowerPointu. Blog, kde se nedá orientovat, odradí spoustu lidí.

 

Závěrem

I na mém blogu by se našlo spoustu chyb. Hodněkrát jsem se dozvěděla, že mé logo vypadá jako úterý, jeden článek na stránku je málo, rubriky v angličtině nejsou zrovna ideální, když jsou články psané v češtině a tak dále. Je důležité se nad konstruktivní kritikou zamyslet a i když s ní třeba nesouhlasíte, podívat se na věci s odstupem. Já plánuji úplně změnit vzhled, přepsat rubriky a možná přidat i víc článků na úvodní stránku. Snadnější orientace, kvalitní obsah a nevtíravost, jsou jen začátkem pro oslnivý blog. Vsadím boty, že najdete sami své důvody, proč z některých blogů berete nohy na ramena.

Zdroj fotky: vlastní galerie

 

 

Transgender, černošský albín, homosexualita… | Všeho moc škodí

transgender

Nedávno jsem četla článek o první transgender modelce Česka a Slovenska. Nad těmito články se nepozastavuji, tahle tematika mi není cizí, takže jsem nebyla nijak překvapená. Ze zvědavosti jsem zabrousila do diskuze, protože ne všichni jsou tak liberální. Byla jsem překvapená, že většina diskutujících se držela slušného vyjadřování, i když třeba takové věci nerozumí, nesouhlasí s ní. Avšak jeden komentář se mi vryl pod kůži. Bohužel diskuze pod článkem byla uzavřena, tak se pokusím parafrázovat: Modelce přeji úspěchy, ale kolik takových lidí je? Asi 2 %? Takže teď očekávám hromadu článků o spokojených heterosexuálních rodinkách a pak zase jeden podobný tomuto. A právě tento komentář vystihuje mé rozpoložení.

Toleruji, ale…

Takový Netflix je králem podsouvání, řekla bych anomálií, jakožto normálního, běžného. Černošský albín, který je gay, Asiatka, která je lesba a má dva otce… A co minulá série AHS? Obsazené role měly většinou homosexuální orientaci. Páry jsou ve filmech i seriálech (případně v reklamách) smíšené rasy. Ne dva běloši, ne dva černoši (či Asiaté). Já dokážu tolerovat všechno. Hlavně proto, že jsem chodila na základku pro cizince. Angolané, Barmánci, Vietnamci, Rusové, Maročané a další národnosti nebyly výjimkou. Díky této zkušenosti, mi nikdy nepřišlo zvláštní, když šel po ulici černoch nebo Asiat. Byla jsem na ně od dětství zvyklá. Sama mám i hodně známých z LGBT komunity, takže ani tahle skupina lidí mi není proti srsti. Jen mě vytáčí neustále podsouvání těchto skupin a upřednostňování před většinami. Navíc, kolik je například černošských albínů a kolik z nich jsou gayové/lesby?

Co tím dokážou?

Jsou lidé, kteří svůj názor nezmění. Budou si myslet dál, že homosexualita je nemoc. Dál se budou stranit jiným rasám, ale jsem si jistá, že tolerance u těchto lidí je vyšší, než bývala dřív. Hlavně proto, že se s lidmi odlišné rasy setkáváme běžně na nákupech, v MHD, a pokud lidé cestují, tak jsou s existencí jiných ras smířeni. Homosexuálové jsou v našich rodinách, stávají se našimi přáteli. Ovšem pokud nám média budou neustále podsouvat až nereálné postavy, psát příběhy o transgenderech, homosexuálech, černošských albínech a kdesi cosi, akorát tím vyprovokují “netolerantní” k větší nenávisti.

A co děti?

Podívejte se na video Gabriely Klementové, která je sama součástí LGBT komunity, ale i přesto vnímá narůstající povědomí o homosexualitě objektivně. V posledních asi 10 letech počet homosexuálů/bisexuálů/pansexuálů/whatever narůstá. Jednak je to jistě proto, že se o tom v médiích začalo mluvit. Hodně vlivných osob přišlo s coming outem a snaží se o LGBT komunitě rozšiřovat povědomí. Jenže na druhou stranu děti ještě nemají cit pro rozklíčování informací, které se na ně valí ze všech stran. Nechápou, že je mají tyto informace jen ubezpěčit, že kdyby náhodou byly jinak než heterosexuálně orientovaní, nemusí se bát jít s pravdou ven. Vznikl z toho spíše trend. Děti na základních i středních školách se chtějí odlišit, být jiní, být zajímaví. To je spojeno s mnoha faktory, ale nejsem psycholog, takže je tu nechci rozvádět. Každopádně o sobě mnoho lidí (zejména dospívajících) začíná tvrdit, že nejsou heterosexuálně orientovaní, aniž by to byla pravda.

Bez pohlaví aneb máme tě oslovovat jako TO?

Lidí, kteří se necítí být ani mužem ani ženou přibývá. Studie amerických pediatrů v roce 2018 přišla s překvapivým výsledkem. Celá tři procenta teenagerů v Minnesotě se neidentifikují jako kluk nebo holka. Takzvaný Genderquee je zastřešující kategorie pro lidi, kteří se necítí být výlučně ženské nebo výlučně mužské identity. A já se ptám: Není toho už trochu moc? A jak je potom máme oslovovat?

Závěrem

Informovat ano, podsouvat ne. Jak se má cítit člověk, který je heterosexuál, má partner/ku, děti, všichni jsou stejné národnosti, nikdo z nich není albín, nemá předělané pohlaví, netrpí vzácnou poruchou… V momentě, kdy čte a vidí jen “zvláštnosti” (omlouvám se za tyhle mé výrazy, ale nevím, jak to všechno shrnout jako jeden pojem), necítí se sami zvláštně? Proč se nepíšou články o spokojených heterosexuálních párech, jak bylo řečeno na začátku? Nebude za pár let divné mít heterosexuální vztah a děti?

Zdroj fotek: vlastní galerie