Jak jsem přežila let letadlem, které mělo zlomené křídlo

let letadlem

Ráda bych hned v úvodu s posměšným úšklebkem na rtech napsala, že se jedná o clickbait. Bohužel. Tohle se mi opravdu stalo. Naštěstí se tahle historka řadí mezi ty, které později vyprávíte v hospodě svým známým a všichni se smějí až se popadají za pivem naplněná břicha. Akorát se dnes musí všechno dokumentovat, abyste mohli vyprávět a hned ukazovat důkazy. Ty nemám. Ruce se mi celou cestu klepaly natolik, že byste pravděpodobně z rozmazaných fotek stejně nic nevyčetli. Budete mi muset věřit, že tento let letadlem byl boj o přežití.

Jak jsem přežila let letadlem, které mělo zlomené křídlo

Ještě než se dostanu k samotnému příběhu, musím se s vámi podělit o dění, které mu předcházelo. Koupili jsme si s přítelem letenky do Říma přes společnost RyanAir. Jedná se o nízkonákladovou irskou leteckou společnost, se kterou jsme letěli už loni. Samotná letenka vyšla na pár fufníků, ale nedomysleli jsme, že mám fobii z létání a z cizích lidí a bude potřeba přikoupit místenky. Jako blbci jsme vyčkávali do posledního dne, jestli se cena místenek nějak razantně nesníží. Nesnížila. V podstatě bychom dali stejné peníze za místenky jako za obě letenky. Začala jsem se psychicky připravovat, že budu sama v letadle s cizími lidmi všude kolem mě a jako bonus sedět v uličce (kde do mě neustále vrážela letuška s vozíkem). 

Mohlo by vás také zajímat:

5 věcí, které vám o psech nikdo neřekne

Hodina do odletu (nakonec to byly dvě)

Do Prahy jsme dojeli vlakem a kupodivu na minutu přesně. Vždycky mám paranoidní strach, že bude mít vlak zpoždění a letadlo nám uletí, takže si nechávám pokaždé tak 5 hodinovou rezervu. V klídku jsme si nechali ujet přeplněný Airport Express, vždyť máme přece čas. Frajersky jsme se procházeli po letišti, dívali se na runwaye a nakonec jsme se šli pohodovým krokem odbavit. Ještě jsem zdržovala s kosmetikou, kterou jsem měla chytře rozházenou po celé kabelce (větší zavazadlo bylo opět za nekřesťanský příplatek).

Vyšli jsme do tranzitní zóny a vidíme, že náš let má zpoždění 25 minut. Pořád máme kupu času si projít obchůdky a připravit se na let. Hlavně teda já, v ruce hystericky držíc rozmačkaný Kinedryl, který jsem si měla vzít alespoň hodinu před odletem. A jak se tak procházíme vidíme na tabuli před námi nápis boarding u našeho letu. Začali jsme na sebe s přítelem přes celé letiště, tak aby nás nikdo nepřeslechl, pokřikovat. “Co to je?!” “To je nástup, kurva!” “To je blbost, blbost, blbost!” a pak jsme utíkali samozřejmě až někam do suterénu k poslednímu gatu. Ještě jsem stihla koupit vodu za 80 Kč (šetříme, ne?) a hodit do sebe rozemletý prášek. U gatu byla fronta lidí. A tak jsme se zařadili až nakonec a půl hodiny postupovali do letadla.

Cesta zpátky byla naštěstí v pořádku:

V letadle

Sebevědomě jsem se usadila na své místo a doufala, že Kinedryl brzy zabere a já usnu. Narazila jsem si na hlavu sluchátka, pustila uklidňující tóny do uší a čekala na odlet. Přítel seděl ob sedadlo přede mnou, což mi přišlo v tu chvíli pozitivní, protože jsem alespoň viděla na jeho ruku na loketní opěrce. Zavřela jsem oči a pomalu cítila, že se propadám do spánku. Vyrušil mě hlas pilota, který nám lámanou angličtinou sdělil, že budeme odlétat asi tak za 30 minut, protože je hustý provoz nad Evropou. Temperamentní Italové začaly halekat na celé letadlo a horlivě gestikulovat a klepat si na zápěstí – zřejmě někam spěchali.

O 40 minut později

Letadlo se začalo vrávoravě pohybovat. Sice jsem přes hlavy mých spolucestujících nic neviděla, ale bylo mi jasné, že najíždíme na vzletovou dráhu. Letadlo se rozjelo, začínalo nabírat rychlost a pak se prudce zastavilo, až jsem se praštila do čela o sedadlo přede mnou. Takto s námi bylo zacházeno ještě asi 20 minut. Nakonec se pilotovi nějak podařilo vzlétnout. Všechna světla v letadle se začínala rozsvěcet a zhasínat a letadlo se trhavě pohybovalo nahoru a dolu. Vzhledem k tomu, že nejsem ostřílená v létání letadlem, jsem se pro jistotu podívala po lidech kolem mě a dle jejich vyrovnaných výrazů se uklidnila. To je zřejmě běžná praxe. Opět jsem se opřela a snažila usnout. Pokaždé, když jsem cítila, že přichází spánek, nastala turbulence. Čapla jsem se sedadla přede mnou (pán, který na něm seděl, se na mě pořád naštvaně otáčel, což chápu, protože by mi také vadilo kdyby se ze mě někdo snažil vyklepat duši), abych měla pocit něčeho pevného.

Předchozí článek:

Přejete si deaktivovat váš účet? | Deaktivace Instagramu a její následky

Ten to má ale hodně rozbitý

Po hodině a kousek jsme se blížili k letišti v Římě. Už jsem se začala plácat po rameni, že jsem let přežila bez větších hysterických výlevů a ostudy. Pilot se chystal na přistání, vysunul vztlakové klapky (říkala jsem, že jsem viděla na křídlo?) a letadlo se začalo zvláštně pohybovat na stranu. Můj spolusedící se podíval z okénka a začal horlivě ukazovat na zlomenou vztlakovou klapku, která sebou mlátila o křídlo. Někde za mnou se ozvalo “Ten to má ale hodně rozbitý,” takže jsem začínala propadat panice. Snažila jsem se uklidnit tím, že už přistáváme, ale když jsem se nahnula přes kolegy vedle mě, viděla jsem, že jsme zase vysoko nad zemí. Podívala jsem se na výrazy ostatních cestujících a došlo mi, že je něco FAKT ŠPATNĚ. Lidé si vyndávali své modlitební knížky, objímali své přátele a rodinné příslušníky, někdo plakal a já stále viděla jen blbou ruku jediné osoby v letadle, kterou jsem znala. Jo a to hodně rozbitý byla turbína. Zkrátka nefungovala. 

Zázrak

Pokud se nacházím v život ohrožující situaci, většinou začnu křičet, že všichni umřeme, co budeme dělat, pláču a připravuji se na smrt. V tomto případě jsem se jen držela křečovitě za sedadlo přede mnou (pán už se na mě díval se slzami v očích těžko říct, jestli to bylo kvůli mně, nebo kvůli ostatním okolnostem) a byla naprosto zticha. Světla opět problikávala, letadlo se propadalo, naklánělo a klepalo se. Přistání se nepodařilo ani na 4. pokus. Zahlédla jsem paní, která psala závěť na stránky bible. Po celém letadle se ozývalo sténání a řev. A pak. Pak jsme přistáli. Občas letadlo nadskočí, klepne to s vámi, vypadne špatně připevněná dýchací maska nebo nějaké příruční zavazadlo. V našem případě se málem urval celý podvozek, někdo dostal infarkt a další cestující si cvrnkli do kalhot. Ale přistáli jsme.

Zdroj fotografie: vlastní galerie

5 věcí, které vám o psech nikdo neřekne

pes

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Chápu to tak, že je věrný kvůli jídlu, které mu jako pán máte povinnost dávat, neskáče do řeči, když mu říkáte o svých problémech a zároveň je fajn, že vás nezatěžuje svými problémy. Jenže jsou tu věci, které vám o psech nikdo neřekne. Na které si přijdete sami, až když sdílíte domácnost se čtyřnohým chlupáčem. A o těch bych vám tu velmi ráda pověděla. Pokud nemáte psa, alespoň vám dám možnost si velmi dobře rozmyslet, zda si ho pořídit či nikoli.

Ahoj, vítejte zpět na mém blogu. Pokud jste tu noví, budu moc ráda, když mě podpoříte svým sledováním či palcem nahoru na InstagramuFacebooku a Pinterestu. 🙂

Prdění

Mám čivavu. Pro někoho to možná ani není pes, ale štěká jako, no, dejme tomu, že štěká skoro jako pes, má chlupy jako pes, skáče po nohách – jako pes… A prdí jako doga. Má na to fikanej postup. Sedne si v posteli, či na gauči nebo kdekoli, kde si zrovna rozhodnete dát dvacet, k vaší hlavě a prdne si. Ani ne nahlas. Zcela nenápadně. Najednou se vzdálí a vám už v tu chvíli nepomůže ani plynová maska. Na to bacha při koupi psa, jo, protože za tohle by se nemusel stydět ani starej robustní chlap.

pes

Tohle měla být původně fotka našeho psa, ale někam se schoval.

Chození ven

Pokud přemýšlíte nad pořízením pejska, tak jste už jistě zvážili každodenní vstávání, pobíhání okolo baráku a následné nervové vypětí, jestli stíháte přijít včas do práce, protože pes ani po dvaceti minutách nenašel vhodné místo pro udělání své potřeby. Ale pozor. Tady nastává docela dost zapeklitých situací. MUSÍTE počkat, až to místo najde, protože pokud mu nedáte možnost se vykadit, tak vám hned po vašem odchodu hodí bobek před dveře. To abyste si zapamatovali, že on potřebuje víc času, sakra už! Někdy už pes slyší na to, že se jde ven, ale v případě čivavy je to nejprve hra na babu (čtěte nasaď vodítko), kdy pes je naprosto nadšený, že může ven, ale chce jít bez vodítka, aby mohl při první příležitosti zdrhnout. On přece nebude poslouchat. A poslední zapeklitostí, kterou vidím v dennodenních procházkách, je, že pejsek vidí a cítí tolik dobrodružství, že má pocit naprosté svobody a najednou nemá jméno ani přezdívky. Možná je dokonce hluchý. Můžete volat, křičet, ale pes už je dávno v čudu.

JAK MĚ PŘECHYTRAČILA MOJE ČIVAVA

Kramaření

Když jsem byla malá, tak okolo 4 až 5 roku, vytahala jsem v pokoji všechny hračky a nikdy jsem si je po sobě neuklidila. Prostě jsem je nechala ležet tak, jak mi odpadly od rukou. Stejný postup mají i psi. Vytahají z pelíšku veškeré plyšáky, míčky, kostičky a rozestaví je náhodně po celém bytě. Opět to udělají fikaně, protože si toho nikdy nevšimnete a na tu nejtvrdší věc šlápnete bosou nohou. Lego by mohlo závidět. A samozřejmě si to po sobě nikdy neuklidí! 

pes

Tady je se svou vysněnou. ♥

Urážení

Vážení, ano i psi se mohou urazit. Dokonce to dělají velice často. A rádi. Naposledy se můj pes urazil včera. Byli jsme s ním u vody. Poprvé jsem ho k ní vzala před týdnem a on sám šel a plavčil jako o závod. Včera zřejmě nebyla na plavání nálada, protože každý víme, jak blbě vypadáme, když máme mokrou hlavu. Vedle nás na dece byla pěkná fenka. Taková ta klasická modelka, která by mohla mít na hlavě hrnec a pořád by vypadala dobře. Takže i s mokrými chlupy jí to seklo. Náš pes ovšem namočený vypadá jako myš a je si toho plně vědom. I tak jsem ho vzala plavat a pak se se mnou půl hodiny odmítal bavit. Omluvila jsem se mu snad stokrát, ale to nestačilo. Až teprve, když jsem měla hlavu namočenou i já, mi odpustil. Kámoši musí držet za jeden provaz.

pes

Nejhodnější pes na světě.

Já to neudělal

Velice častý jev. Pejsek něco provede. Než na to přijdete, tak dělá samozřejmě jako že nic. Chodí s hlavou vztyčenou. Hraje nenápadnýho kolemjdoucího, ale jakmile na to přijdete a začnete hubovat, v tu ránu je z něj hotový milius. Ten náš si lehne do pelíšku, koulí očima, léhá si na záda a dělá nejroztomilejšího pejska na celém světě. Samozřejmě se touto přesvědčovací technikou snaží docílit toho, že je rozhodně bez viny. Pravděpodobně totiž přišel úplně jiný pes a udělal to, i když on se ho snažil zastavit, takže je vlastně hrdina!

To by bylo všechno k psímu řádění. Pokud máte pejska, tak by mě zajímalo, jestli tohle znáte nebo je ten váš lump v jiné kategorii, kterou jsem neuvedla? 🙂

Zdroj fotek: vlastní galerie

Je takový vedro, že…

vedro

Je mi vedro. Vedroooo. To je neskutečný horko! Bože, strašnýýý! (úpění, nenacházím slova k vyjádření, ale představte si zvuky klokana a velryby dohromady). Asi chápete, co tím básník, tedy já, chtěl říct. Je prostě neuvěřitelně. Každý rok je to tak, ale mně osobně přijde, že se to zhoršuje, protože dřív byly aspoň sem tam bouřky. Vzduch se na pár hodin vyčistil a člověk se mohl na chvíli zhluboka nadechnout. Letos nás veškeré bouřky takticky vynechaly. Vždycky nás navnadily. Všude se sbíhaly černé mraky, ale pak si řekly: “Chmm… Ještě je v tom necháme. Budeme pršet někde jinde. Nejlíp tam, kde to nikdo nepotřebuje.” a bylo. Takže u nás, když je nějaká předpověď, kde se zmíní, že bude pršet, tak my si jen řekneme: “Ále. To se jen tak řiká, že bude pršet.” nebo “Déšť? To za mejch mladejch časů..!” a tak dále. Zkrátka tady neprší.

vedro

Je takový vedro,

že když vlezu zpocená do vody, vylezu ještě zpocenější,

že si veškeré schůzky domlouvám nad ránem, aby mi mejkap nekapal do kafe,

že se musím léčit na předávkování vitamínem D,

že nechodím už ani čůrat, protože všechno vypotím,

že mi zmrzlina roztaje dřív než mi jí natočí,

že nehubnu do plavek, ale v plavkách, protože dokážu jíst jen meloun,

že se v obchodě potím i mezi chladícími boxy a to už je co říct, 😀

že nesundavám sluneční brýle ani na spaní.

A jaké je vedro vám? Budu ráda, když uděláte pokračování v komentářích. 🙂

Zdroj fotek: vlastní galerie

7 věcí, které mě naučila práce v obchodě

fashion, coffee, and shopping image
Je to tak. I slavné blogerky chodí do práce. Ne, dělám si srandu. Samozřejmě. Mám už pár měsíců brigádu v jednom celkem známém obchodě. Bohužel je docela levný, a ten náš ještě k tomu umístěný v ne moc dobré částí města. Tudíž nám tam chodí docela dost nepřizpůsobivých. Divili byste se, ale ti nejhorší zákazníci nepatří mezi ně. Tak se usaďte, dejte si čaj nebo kávu a ponořte se do mých historek, které vás třeba i pobaví nebo se v nich nedejbože sami najdete. Anebo usoudíte, že práce v obchodě není pro vás.
7 věcí, které mě naučila práce v obchodě
1. Asertivnímu chování
Jen málokdy přijde zrovna k nám slušný člověk, jdoucí si za těžce vydělané peníze nakoupit. Jednoho dne se tak stalo. Přišly dvě seriozně vypadající paní, vesele štěbetající o své vnučce. K pokladně jsem je přišla obsloužit s úsměvem. Kupovaly si nějaké oblečení pro malou a horu svíček ve slevě. “Musím vyndavat všechno z vozíku nebo si to naklikáte podle počtu?” řekla mi hned na úvod jedna z nich. “Bohužel budete muset nákup vyndat celý, jelikož to musím namarkovat zvlášť.” Mezitím se přidala do hovoru druhá z žen “Počkej to musíš jako všechno vyndavat, jo? Slečno, proč to musí vyndavat?” Na to jsem opět odpověděla, že to zkrátka nejde a kor, když jsou některé z věcí ve slevě, kdy musím tu slevu naklikat do pokladny a pak sejmout kód. Co osud nechtěl, na jedné ze svíček byl kód přelepený a já měla shodou okolností v ruce svíčku se stejným číslem, tak jsem to sejmula dvakrát. “Aha! Vidíte, takže to jde! Teď jste mohla sejmout obě dvě,” rýpla si arogantně jedna z nich. “Tak si sem pojďte stoupnout za mě, ne?” odpověděla jsem už lehce nakvašeně. “Ale prosím vás,” řekla žena medově “vždyť já jsem vás nechtěla naštvat, jen vám ulehčit práci. Já vím, že tu jsou hrozně pracovní podmínky.” Už jsem nic neříkala, protože jsem měla co dělat, abych jí neposlala s takovejma kecama do… vy už víte kam. “Příště trošku optimismu, ne?” neodpustily si při odchodu a já si jen vzpomněla na to, jak jsem je šla obsloužit s úsměvem a teď mám co dělat, abych je z krámu nevykopala.
2. Odezírání ze rtů
Hluk z venku, zapnuté ventilátory, občas i vysavač a do toho krám plný upovídaných lidí nebo vřískajících dětí. Opravdu nejsem superman ani nemám rozšířený frekvenční rozsah zvuku, který slyším. Pokud tedy někdo přijde a začne na mě šeptat, tak ho neslyším – logicky. Naštěstí už jsem se přestala namáhat s neustálým “Prosím?” “Ještě jednou.” a “Cože?” a naučila jsem se ty nejzákladnější fráze odezírat “Mute plat ku?” znamená třeba “Můžete mi prodat tašku?”
3. Porušování pravidel
A u tašek ještě zůstanu. Bez nákupu tašky prodávat nesmíme. Stojí jen dvě koruny a nemusí se markovat. Tím pádem si pracovník kdykoliv během dne může otevřít kasu a to není povoleno. Takže se počet prodaných tašek bez nákupu (to znamená, že se někoho zeptáte, jestli chce tašku a on vám většinou razantně odpoví, že ne, ale po namarkování a zaplacení si vzpomene, že by o tu tašku stál) eviduje. Každopádně je podezřelé, když jich prodáte v ten den samostatně moc. Většinou se mi tahle věc s dokupem tašky stane párkrát do týdne. Pak jsou tu ale vetešnící nebo jak jinak mám tyhle lidi nazvat, kteří přijdou do obchodu jen a pouze pro tašku. Proč? To netuším. Samozřejmě jim řeknu, že jim tašku bez nákupu prodat zkrátka nesmím. “Proč jako? To snad není pravda!” jednou mi ženská řekla, že si z ní snad dělám prdel. Když vidím, že “zákazník” začne vypadat agresivně jako žena, které ukážete čokoládu a potom jí někam schováte a ona ji pak nemůže najít, tak tu tašku prodám a tím pádem porušuji jedno z hlavních pravidel. Pořád je to ale lepší, než se bát o holý život.
4. Vymýšlení odpovědí
“Dobrý den, máte lepidlo na stropnice?” a jelikož absolutně netuším, co jsou stropnice, a hádám, že v obchodě, kde se prodává zejména oblečení asi oddělení pro kutily nemáme, odpovím tedy: “Ne, bohužel, ale možná vedle v Rossmannu.” ať si tam taky užijou nějakou tu srandu. 😀
5. Čtení myšlenek
Hodně by mě zajímalo, jak dobrých 95 % lidí, našich zákazníků, kteří chtějí platit kartou, přišlo na to, že ji stačí žmoulat celou dobu pod pultem a pak ji přiložit k terminálu. Nemusí to tedy hlásit předem, ale sakra! Já úplně nesnáším, když dojde na placení a ten člověk to tam přikládá a různě se u toho nakrucuje, něco si pro sebe naštvaně žbrblá a diví se, že to nejde. Ono se mi to totiž musí říct a já to tam musím naklikat. Ještě víc mě rozčiluje, když teprve částku zadávám a někdo už tam tu kartu mermomocí dává. To nikdo nechápe, že musí své velectěné přání vyslovit a pak jako v každém jiném krámě počkat na vyzvání? 🙁
6. Nedýchat
Tento bod jsem si nemohla odpustit. V obchodním řetězci, kde brigádničím, nemáme klimatizaci. Takže pokud je venku dvacet stupňů, uvnitř je pět a dvacet, pokud třicet, tak pět a třicet… Tím pádem to byl v těch tropických vedrech celkem hukot. Tak a teď to přijde… Proč sakra lidi nepoužijou alespoň jednou za den cokoliv, co voní? Třeba parfém, deodorant nebo antiperspirant. Vystačila bych si i s lehkým závanem vůně do auta. Ale to ne. To radši přijde nějakej smraďoch a pak něco padesátkrát chce a ještě opruzuje u pokladny nejmíň deset minut. To jsem pak celá rudá z toho, jak doslova a bez nadsázky zadržuju dech, protože udušení tímto způsobem, mi přijde mnohem lepší než se udusit smrady.
7. Že zákazník vždycky nemá pravdu

Ale vtip je teda v tom, že se mu to nesmí říct. Nebo je to alespoň v popisu mé práce.

Líbila by se vampires práce v obchodě, nebo jsem vás odradila?

Mohlo by vás také zajímat:

Brigády – moje nejhorší brigáda?

Zdroj obrázku: weheartit.com

Co řeší student vysoké školy?

student

Je to tu. Opět zasedám jako pilný student do učebny, abych se naučila něco nového a díky tomu úspešně zakončila své vysokoškolské studium. Co je ale za oponou toho bouřlivého studentského života plného večírků a probdělých nocí, o kterém si spoustu lidí nechává zdát? To vám ráda prozradím! Usaďte se a ponořte své nosy do řádek tohoto článku. Tajemství života študáků vám budou již za malou chvíli odhalena.

Co řeší student vysoké školy?

Rozvrh
První věc, kterou vysokoškoláci většinou řeší, je rozvrh. Jo, většinou je dost na prd. Buď se vám kryjí termíny předmětů, máte dlouhé pauzy mezi hodinami nebo ani chvíli volna na brigády. Neexistuje nikdo, kdo by byl s rozvrhem spokojen. Naštěstí se dá zvyknout na všechno. Student je flexibilní, ale ne v pravém slova smyslu.
Co máme za hodinu a kde to je?
Přesně tohle jsou dvě nejčastější otázky zoufalých studentů snažících se tak nějak zapadnout do chodu školního roku – semestru. Nekonečné brouzdání stránkami s rozvrhy, složité vyhledávání učeben, a naprosto nepředstavitelné je, si všechno tohle zapamatovat a to rovnou dvakrát do roka. Jenže nakonec stejně opět přijde odněkud zezadu zoufalá otázka “Co vůbec teď máme?” (následuje odpověď) “A kde že to je?”
Peníze
Někdo patří k těm šťastlivcům, kteří nemusí chodit na brigády, jelikož jejich kapesné a případně i stipendium pokryje veškeré náklady. Pak jsou tu ti méně šťastní, kteří ne a ne najít brigádu v souladu s rozvrhem. No, a nakonec jsou tu ti, kteří pracují, ale stále jim nestačí poplatit veškeré závazky. Nehledě na to, že valná většina studentů dojíždí a v tom (co se financí týče) horším případě bydlí na koleji/ve studentském bytě. K tomu si člověk připočte jídlo, oblečení a večery plné zábavy doprovázené už ne tak zábavnými rány (sem tam i celými dny) a je vymalováno. Neustálý problém studentů jsou tudíž peníze. Řešení této zdánlivě bezvýchodné situace naleznete TADY.
Čas
S brigádami, školou, školními povinnostmi jako jsou například eseje a prezentace, občasným potkáváním se s rodinou a přáteli už člověku moc času pro sebe a své koníčky nezbývá. Takže tu nastává velké dilema… Jít do práce a mít peníze na všechno, co člověk potřebuje, anebo nejít do práce a místo toho jít ven s přáteli či někam na výlet a o peníze přijít. Nebo nejít do školy a jít třeba na výlet a raději jít do práce, aby člověk na ty výlety měl. Vždycky si člověk vybere raději tu druhou možnost – nejít na pár přednášek. I když i tyhle nepovinné přednášky občas přijdou nazmar, jelikož toho času na školní povinnosti je vždycky nejméně, protože existuje věc jako prokrastinace.
Shánění zápisků
Spolu s flákáním některých přednášek jde ruku v ruce neustálé shánění chybějících dokumentů z přednášek, na které se student nedostavil. Nastává dilema. “Napíšu Anče, aby mi to poslala…” wait a second “Hmm… Jenže tý jsem psala už minule, tak se zeptám Káji, ta má vždycky všechno a je docela hodná… Aha, tak tý sem se ptala zase předtím a dokonce dvakrát, to už bude blbý.” A takhle to pokračuje, dokud si neřekne “Tak já napíšu tý Anče, stejně mi to pošle.”
Mohlo by vás také zajímat:

Něco jako back to school

Zdroj fotky: vlastní galerie